Rezidenční pobyty

Pierre Cendors

Rezident 2023.

Francouzsko-Irský autor románů, povídek, esejí a básní Pierre Cendors se o literaturu Pierre zajímá již od útlého věku a tato láska ke knihám ho provází celým životem. Publikoval celkem 22 knih, mezi nimiž jsou romány, eseje, povídky i básnické sbírky. Podílel se také na scénáři filmu Portrait (2018, režie Christopher Leclaire).

Debutoval v roce 2006 s románem L’homme caché (Editions Finitude) o básníkovi zmizelém v bludišti pražských ulic. Kniha ve Francii sklidila úspěch a nastartovala jeho bohatou spisovatelskou kariéru.

Za svá díla získal mnoho literárních ocenění, můžeme zmínit např. Cenu Alaina Fourniera či cenu udělovanou Société des Gens de Lettres za román L’énigmaire.

Pierre bude v Praze pracovat na historicko-mysteriózním románu inspirovaném životem Antonína Langweila, který v letech 1826–1837 vytvořil model Prahy z papírové lepenky na dřevěné konstrukci.

Natalija Matolinec

Rezidentka 2023.

Autorka urban fantasy románů pro mladé čtenáře Natalija Matolinec (Наталія Матолінець) se narodila a vyrostla v západoukrajinském městě Lvov. Ve svých příbězích se zabývá zejména historií, kulturním dědictvím a mytologií středo- a východoevropských zemí.

Její povídky byly přeloženy do několika jazyků, avšak největší úspěch jí přinesla románová trilogie Варта у Грі, jejíž první díl nedávno vyšel mimo jiné i v českém jazyce pod názvem Hra temné čarodějky: Bitva začíná (Fragment, 2023). Nejnovější kniha Всі мої Ключі і Ґайя (Vivat) byla vydána v roce 2022, i přes bouřlivé období na Ukrajině.

V Praze pracuje na románové sérii zasazené do malebných zákoutí Prahy a Lvova, odehrávající se v období mezi léty 1890 a 1914, známým také jako Belle Époque. Podobně jako u jejích předchozích knih půjde o urban fantasy pro mladé čtenáře, série ale kromě magie a městských legend bude pojednávat i o rozdělené společnosti a komplikovaných vztazích v rámci Rakouska-Uherska.

Marli Roode

Rezidentka 2020/2023.

Marli Roode je spisovatelka, básnířka a literární kritička. Narodila se v Pretorii v Jihoafrické republice, nyní žije v Manchesteru. Její kniha Call It Dog (Atlantic Books, 2013) se dostala do užší nominace na Dylan Thomas Prize, širší nominace na Sunday Times Fiction Prize a také do finále South African Literary Awards. Kniha vyšla také ve Francii u Payot & Rivages. Během pandemie se zapojila do projektu Women in Lockdown divadla Pompelei. Z této spolupráce vzniknul působivý monolog His For The Winter.

V roce 2020 dokončila doktorandské studium v oboru kreativního psaní na University of Liverpool a nyní se kromě psaní živí také marketingovým managementem.

V Praze chce Marli Roode pracovat na novele Vital Signs, ve které hrají hlavní roli otázky týkající se hranic Evropy, uprchlictví a významu vlasti a domova. Marli bohužel musela svůj rezidenční pobyt v roce 2020 předčasně ukončit vzhledem k omezením v platnosti kvůli šíření covidu-19. Do Prahy se tak vrací po třech letech, aby svůj pobyt úspěšně zakončila.

Bernard Gaëtan Lagier

Rezident 2023.

Bernard Gaëtan Lagier patří k významným karibským dramatikům současnosti. Narodil se v roce 1958 na Martiniku. V roce 2005 napsal svůj první dramatický text, který se vzápětí stal klíčovou hrou nové karibské dramatiky. Hra se jmenuje Moi chien créole (Já, kreolský pes). Tento monolog je považován za zásadní text současné frankofonní dramatiky, nový hlas moderní karibské dramaturgie.

V roce 2009 se Bernard Lagier podílel s dalšími šesti karibskými autory na vzniku dramatického sborníku Embouteillage Caraïbe (Dopravní zácpa na Karibiku). Je autorem her La Carte (Mapa) a L’Orchidée violée (Znásilněná orchidej), která hovoří o násilí na ženách.

Hrál na saxofon a flétnu v několika skupinách (u Hugha Charleca nebo v Martinique Brass Band apod.). Mnoho let vedl sdružení pro šíření a rozvoj současné karibské dramatiky ETC Caraïbe (Ecritures Théâtrales Contemporaines en Caraïbe). Nyní pracuje jako zástupce ředitele národní scény Tropiques-Atrium ve Fort-de-France.

Dvě setkání s Bernardem Gaëtanem Lagierem v Praze – 11. května 2023 16 hodin Svět knihy a 13. května 18 hodin Tvůrčí Afrika Jánský vršek.

Více o autorovi.

Nazli Karabiyikoglu

Rezidentka 2023.

Nazli Karabıyıkoğlu je autorkou a aktivistkou z Turecka, dlouhodobě žijící mimo svou zemi, aby unikla před tamějším politickým, kulturním a genderovým útlakem.  Žila v Gruzii, nyní v Německu. Byla oceněna stipendiem pro spisovatele v exilu od PEN Německo na období 2021–2023.

Jako feministická aktivistka bojuje za svobodu slova a tvorby. Svou prací upozorňuje na zneužívání v tureckých věznicích a domácí násilí. Jejím cílem je volně psát o jednom z největších tabu své země, kterým je homosexualita. Ta je v Turecku sice legální, ale celospolečensky zatracována, což vede k diskriminaci a násilí páchaném na LGTBQ komunitě.

Vydala pět knih v turečtině, zatím poslední román Kadin Kürkünde Rüya vyšel v roce 2018. Její povídka Elfiye se objevila ve Words Without Borders, Asymptote Journal a dalších. Za své dílo získala šest literárních cen ve své zemi a vyhrála literární soutěž The UnCollected Press/Raw Art Review za svou knihu Gök Derinin Altında. V říjnu 2019 vystoupila na festivalu čtenářů a spisovatelů Ubud na Bali.

Během svého pobytu v Praze bude pracovat na svém nejnovějším románu Lubunya, který mapuje současné politické směrování Turecka pomocí literatury a hudby, používající hantýrky lubunca jako satirického karnevalového výsměchu. Více o autorce.

Dumitru Crudu

Rezident 2022.

Dumitru Crudu je moldavský spisovatel, básník a dramatik. Studoval Filozofickou fakultu Sedmihradské univerzity v Brašově a Univerzitu Luciana Blagy v Sibini, nyní žije v Kišiněvu. Patří k nejvíce překládaným moldavským spisovatelům současnosti.

Je spoluzakladatelem literárního směru frakturismus, který popsal v literárním manifestu společně s Mariuszem Januszem v roce 1998. Publikoval již deset básnických sbírek, zatím poslední je Margareta noastră (Cartier, 2021). V roce 2008 překvapil svým syrovým románovým debutem Măcel în Georgia (Polirom Iasi, 2008) a o čtyři roky později vydal knihu povídek Oameni din Chișinău (Tracus Arte, 2012), která zachycuje atmosféru kolem zfalšovaných parlamentních voleb v roce 2009 z pohledu obyčejných lidí a ukazuje, jak politické sympatie zasahují do mezilidských a rodinných vztahů. V českém překladu Jiřího Našince vyšla v roce 2017 jako Lidé z Kišiněva. Do moldavské metropole je zasazena velká část příběhů i v jeho dalších povídkových sbírkách Salutări lui Troțki (Univers, 2016) a Moartea unei veverițe (Univers, 2017). Je rovněž autorem několika divadelních her a dvou dětských knih. Jeho drama Alegerea lui Alexandru Sutto (Unitext, 2004) bylo oceněno Rumunským divadelním svazem (UNITER) jako drama roku.

Během svého pobytu v Praze chce pracovat na románu o moldavském vojákovi, který dezertoval ze sovětské armády v roce 1968 během vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Prahy. Dokončil knihu s pracovním názvem 133 dní před válkou, jejíž první kapitolu zhlédli diváci formou scénického čtení 24. sprna 2022 během setkání s autorem.

Hned několik týdnů po ukončení vyšla Dumitrovi v rumunštině nová kniha pod finálním názvem Ora cinci si sapte minute. Vyhlížíme také české vydání.

Tomas Venclova

Rezident 2022.

Litevský básník, esejista, literární vědec a překladatel Tomas Venclova se narodil v Klaipedě v rodině spisovatele Antanase Venclovy a své mládí prožil ve Vilniusu. Kvůli své disidentské činnosti byl nucen emigrovat do USA, kde od roku 1985 přednášel slovanskou literaturu a jazyky na Yaleově univerzitě, nyní opět žije ve Vilniusu.

Psaní se věnuje už přes 60 let a v jeho bohatém díle, psaném nejen litevsky, ale také polsky a rusky, najdeme nejen básně (které dle svých slov píše jen v litevštině), ale také eseje, literární kritiku, rozhovory, díla věnovaná historii i současnosti Vilniusu, nebo například cestopis. Krom vlastní spisovatelské kariéry také překládá díla jiných do litevštiny (za zmínku stojí např. T. S. Eliot, Charles Baudelaire, Czesław Miłosz nebo Josif Brodskij). U nás vyšly jeho básně z 60. až 90. let 20. stol. v zrcadlovém, česko – litevském vydání Čas rozpůlil se…/ Ipuseja para… (Vesnické dílo, 2014).

Během svého pobytu v Praze hodlá do hloubky studovat pouta, která svazují Prahu a Vilnius (kterému bývá často přezdíváno malá Praha) a na toto téma napsat esej, popřípadě básnický cyklus.

Záznam setkání se čtenáři z 21. června 2022 vám nabízíme v úplné verzi.

Sophie Mackintosh

Rezidentka 2021.

Sophie Mackintosh se narodila v jižním Walesu a v současnosti žije v Londýně. Její debutová kniha The Water Cure (česky Voda mrtvá a živá, Mladá fronta, 2018) se dostala do širšího výběru Man Bookerovy ceny 2018. Druhou knihu Blue Ticket vydala v roce 2020.

Její díla jsou překládána do mnoha jazyků, povídky, eseje a poezii vydává mezi jinými Granta, The White Review, The New York Times and The Stinging Fly. Její povídka Grace získala v roce 2016 cenu White Review Short Story Prize a povídka The Running Ones v témže roce vyhrála soutěž Virago/Stylist Short Story.

Povídku Archive (česky Archiv) najdete také v připravované e-knižní antologii Městské knihovny v Praze s názvem Duchové CONiáše.

Do Prahy dorazila v polovině srpna 2021 jako první rezidentka po přestávce způsobené pandemií koronaviru. Během svého pobytu v Praze pracovala na třetí a čtvrté připravované knize. Zúčastnila se CONiáše. A se svými dojmy z rezidence se s námi podělila v tomto videu.

Katrin Pauts

Rezidentka 2020.

Vyrostla na malém ostrově Muhu v Estonsku. Pracuje jako novinářka, spisovatelka na volné noze, scénáristka a editorka. V průběhu čtyř let publikovala sedm knih, její dílo zahrnuje populární sérii detektivek a také dva memoáry. Více než deset let pracovala pro celostátní noviny a televizi. Žije v Tallinnu.

Katrin zasadila své příběhy na estonské ostrovy, jmenujme Politseiniku tütar či Tulekandja.

Její zatím poslední kniha Minu salajane elu (2019) se odehrává v Praze. Město navštívila mnohokrát a považuje jej za ideální místo pro vnitřní boj člověka. Navíc si uvědomuje mnoho spojení a podobností mezi českou a estonskou kulturou a literaturou zvláště – např. německé vlivy, komunismus, Sametovou revoluci v Československu a Zpívající revoluci v Estonsku.

„Abych to zjednodušila, je to kniha o cestě do cizího města, kde jsem chtěla najít samu sebe, místo toho jsem ale objevila osobnost Vladimíra Macury,“ vysvětluje Katrin. Tento spisovatel a překladatel byl jedním ze zakládajících členů Baltského svazu, předchůdce dnešního Česko estonského klubu.

V průběhu svého rezidenčního pobytu pokračovala Katrin Pauts v průzkumu Macurova odkazu. Záznam ze během pražského pobytu setkání.

Ve své knize Tunnustamata geeniuse piinad, která v Estonsku vyšla v říjnu 2020, se Katrin Pauts vrací ke svému pražskému pobytu a se sarkasmem a ironií sobě vlastní líčí své pražské příhody.

Justin MacGregor

Rezident 2019.

Justin MacGregor se narodil v Londýně rodičům ze Skotska a Walesu, kteří se potkali jako herci Královské shakespearovské společnosti. Je oceňovaným tvůrcem filmů a divadelních her. V současnosti působí jako asistující profesor scenáristiky na Trinity College v Dublinu. Jeho hry se dočkaly uznání kritiků na místech jako The Lowry v Manchesteru, Lost Theatre v Londýně a Smock Alley v Dublinu. V listopadu 2019 přijel do Prahy na svůj zimní rezidenční pobyt, během něhož pracoval na nové hře nazvané Vaclav’s Prague Spring Blues.

Námět se zakládá na skutečné události. V roce 1964, kdy se slavilo výročí 400 let od narození Shakespeara, obdržela Královská shakespearovská společnost pozvání za Železnou oponu, aby zde uvedla Krále Leara s Paulem Scofieldem v hlavní roli. Otec Justina MacGregora, Barry, byl jedním z herců této divadelní společnosti. V Praze se herci setkali se ctižádostivým autorem divadelních her, Václavem Havlem. Právě v té době byla uváděna jeho první hra – Zahradní slavnost.

Hlavní část jeho díla Justina MacGregora nacházíme v divadle. Jeho tvorba se zaměřuje na skutečné události a osobnosti. Zahrnuje také protiválečnou trilogii, jejíž druhý díl, God Wept and the Devil Laughed, vyhrál v roce 2012 Manchester Theatre Award. V současnosti pracuje na sérii her o běžných lidech za mimořádných okolností, která začala hrami How I Helped End Communism (and Save Democracy for Donald Trump and Vladimir Putin), Mugabeland! (nominace na Manchester Theatre Award, 2014) a Uhta! the last part of the night.

Video a fotoreportáž.

Caya Makhélé

Rezident 2019.

Caya Makhélé (nar. 1952, Pointe-Noire, Congo-Brazzaville), dramatik, nakladatel, prozaik, básník a novinář, vystudoval univerzitu v Paříži a od roku 1983 žije ve Francii.

Založil Théâtre d’Art Africain (1980), časopis Equateur (1986), divadlo Acoria, nakladatelství Acoria (1997). Organizoval festival Rencontre Afrique-Brésil. Pořádá různá turné s inscenacemi pro děti, semináře tvůrčího psaní a dramaturgie ve Francii, Švýcarsku, Belgii, Senegalu, Kongu…

Prahu poprvé navštívil v roce 2003 jako host festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani a od té doby se začal prohlubovat jeho vztah k české kultuře.

V práci Cayi Makhélého se prolíná poselství čtenářům, aby nezapomínali na dědictví svého národa a na to, jakou cenu má důstojnost a nabytá svoboda.

Z další tvorby jmenujme román Les Matins de Prague (Pražská jitra), básnická sbírka v bilingvním francouzsko-českém vydání Murmures d’Afrique/Šepoty Afriky, romány L’Homme au Landau, Le Cercle des Vertiges, Ces jours qui dansent avec la nuit, oceněné povídky Les Travaux d’Ariane et 15 autres nouvelles. Spolu s dalšími autory, jako je Michel Serres, Erik Orsena, William Boyd atd., participoval na knize Nous Tintin.

Divadelní hry zahrnují La Fable du Cloître des Cimetières (Bajka o lásce, pekle a márnici), La Danse aux mulettes, L’étrangère, Sortilèges (Čarování).

V Praze na rezidenčním pobytu dopsal hru Les 7 métamorphoses de Mytho (Sedm Mythových proměn), kterou jste v podobě scénického čtení mohli zhlédnout v A studiu Rubín. Kniha vyšla v roce 2019 v nakladatelství Acoria. V květnu 2020 se Caya Makhélé vrací do Prahy, aby zde představil své nové básně a obrazy. Vernisáž se konala u příležitosti slavnostního zahájení festivalu Tvůrčí Afrika.

Mieze Medusa

Rezidentka 2018.

Mieze Medusa, občanským jménem Doris Mitterbacher (nar. 1975), je rakouská autorka, slam básnířka, rapper a nakladatelka. Je hlavním pilířem rakouské hip-hopové a poetry-slam-scény a od roku 2004 pořádá nejrůznější poetry slam aktivity, jako je nejdelší „textstrom“ poetry slam ve Vídni, „KULTUM“ slam v Grazu a řadu dalších slamů v různých divadlech, muzeích a jiných kulturních institucích. Je také součástí týmu „Textvorstellungen“, který hostí četby v renomovaném Alte Schmiede ve Vídni. Cílem „Textvorstellungen“ je diskutovat o vznikající literatuře se zvláštním zaměřením na publikace v literárních časopisech.

Mezi její práce patří romány Freischnorcheln, Mia Messer. V roce 2015 vydala knihu příběhů Meine Fußpflegerin stellt Fragen an das Universum.

Společně se svým manželem Markusem Köhlem vydala Mieze Medusa řadu sbírek mluvené poezie – např. Alles außer grau – Texty to go (2016), Ping Pong poezie – die neuen besten Slamtexte (2013), Doppelter Textpresso (2009).

„Mluvená poezie snadno překonává jazykové bariéry díky své performativní povaze.“

Ukázka performance a rozhovor s Mieze Medusa.

Iryna Zabiiaka

Rezidentka 2018.

Iryna Zabiiaka je ukrajinská bohemistka a překladatelka. Je dlouhodobě aktivní v oblasti kulturního propojování mezi Českou republikou a Ukrajinou. Vedle překladů současné literatury se badatelsky zabývala pražským lingvistickým kroužkem či českou avantgardou.

Věnuje se překladu českých autorů – např. kniha Hrdý Budžes od Ireny Douskové (Komora, 2015), básnická sbírka Ivana Wernische Procházka kolem pivovaru (Ljuta sprava, 2016) či román Rybí krev od Jiřího Hájíčka (Komora, 2017).

O čtenářích a vývoji knižního trhu na Ukrajině Iryna říká: „Velká díla české literatury 20. století jsou v ukrajinštině zastoupená poměrně špatně z několika důvodů. V komunistickém období většina textů zajímavých svou estetickou hodnotou byla zakázaná k publikování a překladu, po rozpadu Sovětského svazu knižní a překladatelský trh na Ukrajině zažil dramatický pokles. Po roce 2010, a hlavně po roce 2014 se tento trh začal rychle rozvíjet. Zájem o klasickou a současnou cizí literaturu je dost velký, stejně tak jako počet knih, které ročně vycházejí. Týká se to i české literatury.“

V červenci a srpnu 2018 se zde věnovala především překladu románu Příliš hlučná samota Bohumila Hrabala. Jistě se můžeme těšit také na její další inspirace na podporu česko-ukrajinské literární spolupráce.

21. srpna 2018 se konalo společné čtení Iryny Zabiiaky a Ireny Douskové v zahradách Památníku národního písmenictví.

Videovzkaz Iryny z konce pobytu.