Obsah článku:

Petr Borkovec – městský básník a události úřadu poezie 2023

19/5/2023, BÁSNÍCI A ZVÍŘECÍ SANITKA,
PRVNÍ DOPROVODNÝ VEČER

Dagmar Urbánková, Veronika Dvorská, Marie Iljašenko, Ivana Myšková, Jonáš Zbořil a Lubomír Tichý jezdí od 16/5 do 10/6 s pražskou Zvířecí záchrankou a její záchranářkou Kateřinou Landovou.

K celému projektu první doprovodný večer:

úterý 23/5/2023, 19 h, Staroměstská radnice
Fotograf, dokumentarista, ornitolog a také záchranář Prokop Pithart hovoří o Zvířecí záchrance, divoce žijících zvířatech v Praze a lidech mezi nimi
Petr Borkovec čte prózy volně inspirované jízdami se Zvířecí záchrankou,
zvířaty, rozhovory se záchranáři a s lidmi, kteří ke zvířatům v nesnázích nejsou lhostejní.
Podrobné představení projektu Básníci a Zvířecí sanitka.

Prokop je ornitolog a záchranář divoce žijících zvířat, kterým se v Praze přihodí něco nepříznivého. Když najdete cestou z práce strakapouda, který narazil do čiročirého skla kanclu ve dvacátém patře a krvácí, zavoláte Prokopa a on přijede a omráčeného strakapouda možná zachrání. Působí také jako spasitel zvířat, o nichž si zmatení (a tudíž neustále dojatí) lidé myslí, že jsou v nouzi. Když objevíte v jarní trávě ubohého vyděšeného ztraceného opuštěného zajíčka, jehož je zapotřebí zahřát, pochovat, odnést, utěšit, zatelefonujete Prokopovi a on vám vysvětlí, proč se ho nemáte dotýkat nebo proč ho máte položit tam, kde jste ho – ach jo! – sebrali. Někdy s ním jezdím. Dívám se, jak zachraňuje, učím se myslet a v autě poslouchám jeho historky o zvířatech.

12/4/2023, SAKURY, ŠAFAŘÍKOVA ULICE, VINOHRADY

Ne, vinohradská ulice Šafaříkova není pojmenována, jak se lidé domnívají, po oblíbeném dějepisáři a starožitníkovi Pavlu Josefu Šafaříkovi. Název dostala po zapomenutém cestovateli a japanologovi Antonínu Šafaříkovi, který uměl moc hezky zpívat a z Kjóta si přivezl moc hezkou manželku. Trochu překládal a dělal něco pro muzeum – a manželka si mezitím v Moravské ulici našla milence. Byl z toho skandál a děsně řečí. Moc hezká Japonka se nakonec rozešla jak s manželem, tak s milencem. Stala se populární gejšou na Karláku – stávala kousek od Ignáce – a ačkoli šla z ruky do ruky, postupně rozprodala všechna kimona. Dál se ví už jenom to, že ji našli zmrzlou.
V roce 2005 si na tuhle pohnutou historii vzpomněl nějaký melancholik ze zastupitelstva Prahy 2 a navrhl po kjótské krásce pojmenovat kratší ulici, na té ulici vysázet alej japonských švestek a zřídit tam konečnou tramvaje. Jenomže japonské jméno neprošlo hlasováním, protože chlapi na zastupitelstvu vůbec nevěděli, jak ho vyslovit a skloňovat. A tak udělali, co věděli: uličce dali jméno podle manžela. Alej švestek a konečná naštěstí hlasování ustály.
Ach, Šafaříkova ulice! Nejtesknější v celé Praze! Když sakury na jaře kvetou, smráká se, ale světla je ještě dostatek, a v ulici zastaví prázdná rozsvícená tramvaj a stojí a stojí – je to taková nálož stesku, že to nelze vyslovit. Květy japonských třešní se objevují znenadání a společně, na začátku vesny jsou tmavě růžové a zvlášť ráno pevně stojí – jako svíce, jak prsty vzdělaných japonských společnic, chtělo by se poznamenat – na větvích, za nimiž se otevírají okna činžovních domů. A všichni, kdo z oken zívají, přestanou – a nervózní z té křehké krásy si zapalují cigarety. V Šafaříkově ulici se zjara kouří ve všech oknech. Kouří nekuřáci, kouří matky i větší děti, hulí i ti, kteří mají od lékaře přísně zakázáno hulit. „Ježišikriste, kvetou sakury – musim si dát jednu, nebo to nepřežiju!“ Takové jsou dubny a květny v Šafaříkově ulici.
Čímž to nekončí. Hutné růžové střapce, kterých ty stromy nesou víc, než je přípustné, než je zdravé, než je rozumné, začnou blednout a krepatět a po plátcích padat k zemi. Zvedá se mírný vítr a vmetá hrstě okvětních lístků do večerek a optik. Je zase večer, lístky se lepí k matným kapotám zaparkovaných aut, na které dopadají poslední paprsky. Tramvaj čeká a zdá se, že poryvy sakurových květů odměřují něco, co se tohoto čekání týká. Nikdo z lidí ani věcí ale vůbec neví co – všichni dohromady stojí, zírají a svírá se jim srdce. Slivoňový vítr fouká a paní Šafaříková z Kjóta zpívá odkudsi z dálky řazené haiku. Nejsme už všichni mrtví? Dokonce dávno mrtví?
Později z vrátnice kancelářského domu vystřelí sekuriťák a začne si padající květy sakur fotit. Pobíhá s mobilem mezi auty a kmeny a sakury nahlas oslovuje „vy moje třešničky zlatý!“. To ulici částečně probere z melancholie, pocitů pomíjivosti, zmaru atd. A její obyvatelé přežijí další opad sakur. Ale rok od roku je to těžší.

čtvrtek 13/4/2023, 19.30, café Fra, Šafaříkova 15, Praha 2
Saigjó: sakury, srpek, smutek
anebo Sakury v Šafaříkově ulici už rozkvétají
a japanistka Helena Honcoopová je u toho!

Cestou domů
do rodné vísky
vím jediné:
srdce mých blízkých se změnilo,
však vůně sakur jistě ne.
Kakinomoto no Hitomaroa (c. 680– c. 720)

Květy padající
ve vlastním srdci nevidím.
Alejí třešní
se navracím a náhle vím,
že nejsem týž jako dřív.
Mnich Saigjó (1118–1190)

K jezeru duje
vítr z hor a snáší květy
sakur na hladinu.
Rýsuje dráhy člunů
plujících v bílém stínu.
Dvorní dáma Kunaikjó (†1207)

Kore ya mishi Kdoví, co vidím?
mukashi sumiken Z místa, kde jsem kdysi žil,
ato naranu nezbyl ani stín.
yomogi ga tsuyu ni Jen mihotání měsíce
tsuki no kakareru v rose na hustém křoví.
Mnich Saigjó (1118–1190)

Všechny básně v překladu Heleny Honcoopové.

6/4/2023, Z ÚVODU
ke čtení Jakuba Řeháka ve věži

Číst básně na zajímavých místech nebo je na divná místa malovat a vyvěšovat, mě nikdy příliš nelákalo. Poezie ve vlaku, v metru, na poště, v krematoriu nebo ve vypuštěném bazénu mě jako posluchače a čtenáře vždycky rušila, jako autora silně stresovala.
Navíc: Když jsem kdysi souhlasil, že budu číst do strašně zesíleného mikrofonu lidem ve frontě na hlavní bratislavské poště, lidé s dopisy a balíky na mě několikrát zavolali ochranku. Poštovní sekuriťáci byli ale samozřejmě se situací obeznámeni a řešilo se to tak, že ten nejvýmluvnější z nich občas přistoupil k mikrofonu a občany uklidnil a vysvětlil jim situaci a také vyjevil své názory na poezii. Byl tak okouzlující a vtipný a ulítlý, že moje texty, které následovaly, jeho dynamickému slamu nemohly vůbec konkurovat.
A tak jsem s podobnými věcmi skončil nadobro.
Ale ohledně dnešního čtení jsem povolil.
Původně se tento večer měl odbývat na věži chrámu svatého Mikuláše na Malostranském náměstí. Když jsem totiž do té maličké místnůstky, která kdysi také sloužila jako pozorovatelna Stb, poprvé vystoupal, představil jsem si okamžitě, že by bylo krásné, kdyby právě tam zazněly Řehákovy dlouhé městské básně, při niž, když je čtu dostatečně dlouho (nebo je ještě lépe čte autor sám), mívám pocit, že letím závratnou rychlostí městem nebo nad městem. A říkal jsem si, že když se do vrcholku věže natlačí hodně lidí, tolik, že budou mít pocit, že to s nimi celé za chvilku spadne, a někteří možná budou mít závratě ze strmého pohledu z okýnek, které mají u nohou, že to bude přesně ono. Ale s Mikulášem to nakonec z bezpečnostních důvodů nevyšlo.
Tak jsme alespoň tady, ve vodárenské věži. Taky dobrý!
Poprosil jsem Jakuba o „básně z ptačí perspektivy“ (tak jim říkám já), texty, u nichž mívám dojem, že se dívám ptačím okem, které sviští, nebo složitým okem vážky, dojem, že vidím všechno naráz – a zároveň (protože oči ptáků i vážek jsou tajemné, málo prozkoumané) zahlédám každý detail tak ostře jako nikdy předtím. Velmi podivné ulpívání ve velké rychlosti – takové jsou ty texty.
Vždycky se mi líbila řecká báje, v níž Diana promění lovce Aktaióna v jelena. Zvlášť to místo těsně po proměně. Aktaión o ní totiž zprvu neví, žene se lesem, myslí si ještě, že je člověk – a je naprosto opojen tím tryskem, kterého je náhle schopen, tím způsobem pohybu, jakým se dokáže pohybovat mezi stromy, v houštinách. Také taková je Jakubova poezie – jen místo jelena jsme proměněni v poštolku obecnou, falco tinnunculus, řád: sokoli, čeleď: sokolovití.
-pb

SAKURY, SMUTEK, SRPEK
S HELENOU HONCOOPOVOU VE FRA

čtvrtek 13/4/2023, 19.30, café Fra
Saigjó: sakury, srpek, smutek
anebo Sakury v Šafaříkově ulici už rozkvétají

S Helenou Honcoopovou o japonských sakurách,
mnichovi a básníkovi Saigjóovi, který to se sakurami dovedl
jako nikdo jiný, a také o Ministerstvu poezie a starých básnických soutěžích.
Čtení překladů a komentáře a drobná pozorování před kavárnou.
Úvod Petr Borkovec

Je to zář luny,
co mě k pláči dojímá,
když tu přemítám?
Dívám se na její tvář –
je tak smutná jak ta má!

Saigjó

4/4/2023, PĚT
básníků, kteří budou v květnu jezdit
se Zvířecí záchrankou a psát si deník jízd

Dagmar Urbánková
Marie Iljašenko
Veronika Dvorská
Lubomír Tichý
Jonáš Zbořil

4/4/2023
MIROSLAV OLŠOVSKÝ
Sedím na střeše jakéhosi pražského domu
a snažím se psát, abych neskočil dolů

Voršilskou za rozbřesku
Kdykoli procházím Národní třídou, cítím, že naděje není už v ničem, ani v těchto tvářích, ani v tělech, která se tu kolem shromáždila. Když slyším k ránu ve stromech probouzet se ptáky, děsí mě to.

V zaprášené kavárně Arco
Viděl jsem muže, kterého prostor jakoby neustále zkracoval. Sedl jsem si vedle něj, když do sebe soukal vidličku.

Zmizelým Valentinským náměstím
Lepila se na mě kůže, mramorové ticho. Hlas mě vrhal do propasti a vábil. Letěl jsem napříč prázdnem a v tichu pozoroval hvězdy, abych dosáhl dna. Nepamatuji si na sebe, tak jak se mám popsat? Ruce v dlaních se zkroucenou hlavou, stín deště a ještě cosi, co vyluzuje šepot.

Dolů Tržištěm
Zohaven nocí zůstal jsem stát pod nesmírnými kopci. Pohyb ustal jako déšť. Nade mnou nebeská zjevení, aparáty prázdna. Jediný způsob, jak se sobě přiblížit, je zabít se. Už teď se prázdnota nadouvá smyslem až po okraj. Vzápětí přeteče do prostoru přede mnou.

Na Můstku
Unavení, zbyteční lidé, zavěšeni ve studené tramvaji. Nic s námi nepočítá, zůstáváme nezahrnuti dokonce i v oblastech, o kterých jsme si dříve mysleli, že jsou trvale v nás. V metru sledujeme cizí životy, tváříme se jako ti druzí, jen abychom se nepoznali. Bojíme se, že když nastoupíme, odjedeme odněkud, kde jsme raději měli zůstat spolu se svým strachem, že se nám už nikdy odjet nepodaří. A tak dál přešlapujeme na místě, neustále přesedáme z vlaku na vlak, vylézáme na povrch a zase zalézáme. Zavrtáni do sebe přetrváváme a vítáme bujaře jeden druhého v jakési zející prázdnotě právě otevíraných dveří.

Nad staroměstskými dlažbami
Sedím na střeše jakéhosi pražského domu a snažím se psát, abych neskočil dolů. Obepíná mě touha po pádu jako křídly rozvířený prostor. To, že píšu, znamená, že jsem ještě neskočil. Dole se procházejí jakési tečky, zatímco tady detailně pozoruji těla ptáků vedle sebe na římse nebo volně zavěšená v prostoru a nehybná jako na obraze. A jen křik jim rozdírá hrdlo.

Ukázka z chystané knihy Psaní mi za rukou běhá jako pes.

29/3/2023, TADY ZVÍŘECÍ SANITKA, DOBRÉ RÁNO!

Od šesti sedíme s Janou ve zvířecím záchranářském kanclu v Michli a čekáme, kdo první dneska zavolá a ohlásí nějakou nepříjemnost, která se dotýká divokých zvířat v Praze. Jana si dělá papíry, nějaké vyúčtování, myslím, a já – nic, čekám s ní na telefon a dívám se z okna na Botič, jestli se někde nemihne ledňáček. Ledňáčků je tady víc nežli kachňat, řekla mi Jana. Zatím jsem žádného neviděl.
Myslím, že Janu, akční zvířecí saniťačku, spíš mírně štvalo, že v jednom kuse tak zaníceně vykládám o zvířatech, o kterých dohromady nic nevím. A že se pořád na něco udiveně ptám. Nejdřív se jí to asi zdálo zajímavý a taky si říkala, že ta reportáž, kterou napíšu, možná zvířatům v nouzi pomůže a lidi v Praze si jich budou víc všímat, ale později toho na ní bylo moc a v duchu si asi pomyslela, že jsem mluvka, vyplašenej a trochu moc nadšenej. Proto mi řekla to o ledňáčcích – aby mě trochu ohromila a usadila a koneckonců, abych zmlknul a hlídal potok.

Potok teče, telefon nezvoní, leďňáček taky nic.

Když mi Jana včera vyprávěla, že shání parťáka ke zvířatům a že se do konkurzu přihlásily skoro samý holky, řekla o nich pochvalně – ihned bylo jasný, že je tím oceňuje! – , že to byly „samý sporťačky“ –, a tohle přesně je ona sama, sporťačka, vytrénovaná, hubená, utažený vlasy, vážná i tehdy, kdy se jí něco líbí, a jako by permanentně připravená, že v příští vteřině se bude potřeba rozhodnout a že nesmí udělat chybu. Nevím, co všechno má za sebou. Vidím, že si na zápěstí nechala vytetovat kapradinu – velikej rozvinutej list, kapraď samec, modrej, přes celý zápěstí až k lokti. Když jsem Janu uviděl poprvé, samozřejmě jsem si kérky všiml, ale myslel jsem si, že je to strom. Anebo křídlo. Ale má tam kapraď samec, ptal jsem se jí. Proč si dala vytetovat zrovna tohle, mi neřekla. I když jsem se taky ptal. Jenom kývla na tu kapraď.

Je už sedm a pořád nikdo nevolá. Na stanici je útulno, zavírají se mi oči, a když se nezavírají, otupěle civím k potoku, na jehož březích leží hromady proutí z předjarní prořezávky. Čerstvě zastřižené a seřízlé konce větví a větviček svítí jako žluté body a břeh pod nimi se už povléká novým zeleným porostem. Ledňáček se neukazuje.

Pak zazvoní telefon. Jana pouští hovor nahlas, abych slyšel. Volá paní s tím, že u Národního divadla sedí racek. Říká, že tam sedí už čtyři hodiny a nehýbe se, že ho viděla, když ráno vstala a šla nakoupit, že tam byl, když se z nákupu vracela, a že teď, kdy odchází schůzku tam racek dřepí dál. Jak z kamene! Není to divné? Jana jí odpovídá, že neví, že možná ano, možná ne, že počkáme, a ptá se, kdy se bude ze schůzky vracet. Paní neví, jde na důležitou schůzku s právníkem – ale doufá, že za dvě až tři hodiny. Dohodnou se tedy, že za dvě až tři hodiny znovu zavolá a pokud tam racek bude, rozhodneme co dělat. Paní slibuje, že se ozve, a zavěsí.

„Možná něco snědl a má otravu,“ říká mi Jana naprosto vážně, když vidí, že se tomu rozhovoru usmívám.

Už se neusmívám. A polykám všechny vtipné poznámky, které jsem si připravil.

Naštěstí Janě znovu zvoní mobil.

V Modřanské rokli, hlásí rozčilený ženský hlas, plave na rybníce kačer, který má v krku šíp z kuše. Skrz naskrz. Jak tohle může někdo udělat?, jak to je vůbec možný? lidi jsou zrůdy!, opakuje hlas dokola.

Okamžitě se zvedáme.

Nastupuju a myslím na racka, který se nehýbe, kačera plujícího po hladině s šípem v krku, na ledňáčky, které jsem neviděl. Do toho zvoní další telefon: labuť zamotaná ve fotbalové brance někde na Břevnově.
Jana mluví do telefonu přepnutého na hlasitý režim a modrá kapradina prudce otáčí volantem ze strany na stranu. Jana kličkuje a prosmýká se mezi auty, chvilku jede dvěma koly po chodníku. Vtom skoro vykřiknu – málem jsme nabourali! Jana – aniž by přestala probírat labuť uvízlou v brance – po mně koukne a usměje se.

Ale… možná se mi to jenom zdá.

22/3/2023, UDÁLOSTI:
ŘEHÁK, HONCOOPOVÁ, PITHART,
HALMAY, TOMÁŠEK, TARNOVSKI

úterý 4/4/2023, 19.30, Novomlýnská vodárenská věž, Nové mlýny 827/3A, Nové Město
Jakub Řehák, Konkrétní poštolka
Básník a esejista Jakub Řehák čte své „panoramatické básně“
a básně „z ptačí perspektivy“ a hovoří o antologii básní o Praze, kterou uspořádal.
Úvod Petr Borkovec

Jakub Řehák (1978) je významný český básník, esejista a kritik. Laureát Ceny Magnesia Litera za poezii (2013). Jeho zatím posledními knihami jsou básnická sbírka Obyvatelé (2020) a soubor esejí Poezie ve věku vnějškovosti (2022).

bulváry a chodníky se naplnily prachem
který se valil do horkého dne
banky a přístavy na podvozcích
růžová auta Evropy
hořící zahrady
plné falešných palem a opuštěných jezer
výlety po městě
báje rostoucí za kulisami kopců /JŘ

čtvrtek 13/4/2023, 19.30, Café Fra
Sakury v Šafaříkově ulici už rozkvétají

úterý 23/5/2023, 19 h, Staroměstská radnice
Fotograf, dokumentarista, ornitolog a také záchranář Prokop Pithart hovoří o Zvířecí záchrance, divoce žijících zvířatech v Praze a lidech mezi nimi
Petr Borkovec čte prózy volně inspirované jízdami se Zvířecí záchrankou
a rozhovory se záchranáři a představuje projekt Básníci a Zvířecí sanitka

Svět knihy, Výstaviště
12/5, 18 h, Sál mluveného slova
Brusnice na dálku byla jen holou dlažbou s odlesky lamp
Tomáš Tomášek & Petr Halmay

Veřejné čtení ze sbírek Tomáše Tomáška Hládkov a Petra Halmaye Skrytá kopie.
Uvádí Petr Borkovec, čte Petr Halmay.

Svět knihy, Výstaviště
12/5, 19 h, Sál mluveného slova
Borkovec & Tarnovski

Kostely a antikvariáty
Prózy Petra Borkovce a živý soundtrack Járy Tarnovského. Pláže Smíchovského nádraží, lůžkový kostel sv Ignáce, bar Solitude na Žižkově a kos zpívající na Karlově náměstí písničku z 19. století

„V živé akci se prozaické texty Petra Borkovce a zvukové krajiny Járy Tarnovského slévají a prostupují v cosi třetího, co před okamžikem performance neexistovalo,” napsal hudební kritik a dramaturg Pavel Klusák. Právě on stál u vzniku tohoto projektu sbližujícího současnou prózu a experimentální elektronickou hudbu, když oba umělce kurátorsky propojil v rámci posledního ročníku festivalu A Day of Sound.

21/3/2023
JAKUB ŘEHÁK
GRÉBOVKA aneb souboj parků
Příspěvek k tajné geografii

Průběh chůze se podobá průběhu básně. Při chůzi ke mně proudí obrazy a mysl spontánně vyplavuje věty a slova. Jít městem je stejné jako psát báseň. Toto je krátká báseň, jedna z mých každodenních procházek po blízkém parku. Neviděl jsem Grébovku růst, ale znám ji, mám k ní důvěrný, ambivalentní vztah. Grébovku kdosi uschoval mezi domy a jako koberec rozvinul z kopců Vinohrad. „Grébovka je falešná, našminkovaná,“ řekla mi jednou Dorotea, se kterou jsem se tady seznámil. Každý den stoupám do prudkého schodiště, které se zvedá k náhorní plošině nad vinicí. Míjím lisabonské domy v ulici Košická. Bílé domy pokojně rozjímající v ulici vedle prudkého svahu, jako by do Prahy ani nepatřily.

Když stoupám do schodů Grébovky, opisuji pohyb ne nepodobný pohybu plavidla ve zdymadle, které je vyzdviženo do plavební komory. Kolem mne proplouvá mohutný zaoceánský parník nuselského údolí. Vane tu suchý vítr, který má okrově žlutou příchuť jako barva pískovcové masy, z níž je postavena nedaleká grotta. Samotná grotta je pro život Grébovky esenciální a i v mém životě hrála stěžejní roli. V parku se borovice vzpínají proti nebi. Praskot suchých větví, smůla ztuhle tekoucí po kmeni. Borovice je tajemný strom, který podněcuje obraznost. Smrk je banální a strohý, ale borovice dodává pražským zákoutím přímořský ráz. Toto město je mořem lidských hlasů, kroků a výkřiků, ale skutečné moře mu chybí. V Praze je nutné snít o jiných životech. Jako o nich sním já, když jdu Grébovkou, ale v hlavě, v bočním mozku mi při tom problikávají obrazy Folimanky. Jiného tajemného parku u Botiče, přes který přepadávají krátké mosty, a já si tu připadám jako v miniaturní ztrouchnivělé maketě Petrohradu, co se brzy zřítí.

Folimanka ve svém jméně obsahuje šílenství. (Francouzsky „la folie“ – šílenství). Folimankou kráčejí hloučky lidí a mají rozsvícené dlaně plné čerstvých nápojů. Uzavírají mezi sebou tajné úmluvy pod černými větvemi stromů a v letním žáru jim na temena dopadá rezavý prach. „Dokud se ve Folimance čepovalo halucinogenní pivo Ferdinand, zdály se mi dlouhé epické sny,“ řekla mi jednou Dorotea, která Folimanku také znala. „Ve snech jsem zažívala magická dobrodružství na nádražích a v dřevěných kůlnách.“ Ano. Nahořklé pivo Ferdinand nahradil banální Kozel a Plzeň. Dlouhé, výpravné, iniciační sny se odkládají.

Ve Folimance padají ořechy ke kotníkům rollercoaster girls. Bruslařky netuší, že v ořechu je zakletý můj mozek, který pomocí zrezivělých děrných štítků překládá do slov milostnou báseň plnou stesku po Dorotee. Jako Gurdžijev napsal balet Souboj mágů, který obsahoval esoterické pravdy jeho učení, tak já píšu Souboj parků, lucidní zprávu chodce o každodenních dobrodružstvích, které procházejí uchem jehly jeho vědomí a žhaví ho do běla jako prázdnou wordovskou stránku, na níž dopadají virtuální černá písmena.

Mám raději Folimanku, ale právě v Grébovce jsem jednoho večera potkal lišku, která se proměnila v ženu a jmenovala se Dorotea. Liška běžela po trávníku a huňatý ocas měla větší než tělo. Lišky jsou v Praze běžné, ale málokdy podstupují proměnu v lidskou bytost. Když se ke mně liška přiblížila, bál jsem se vztekliny a hrůzou zavíral oči, sotva jsem je však otevřel, stála přede mnou Dorotea. Normální Dorotea. Měla ráda písně Cat Stevense a vyráběla si záložky do knih. Myslel jsem na knihu Davida Garnetta Dáma v lišku. Tu knihu mi Dorotea darovala i se záložkou. Seděli jsme spolu na lavičce v parku a sledovali zaoceánský parník nuselského údolí. Pouštěli si z mobilu píseň Father And Son od Cata Stevense, vanul suchý žlutý vítr. Položila mi hlavu na rameno a já cítil, jak do mne proudí veškerá její jemnost.

Pokračuji ve své procházce kolem grotty. Připomíná Ideální palác listonoše Chevala, snovou stavbu, kterou vytesal do pískovce francouzský poštovní úředník stižený záchvatem metodického šílenství. Pískové masy grotty se mu vzdáleně podobají, ale čekají, až budou někým dotvořeny. Čekají na generální myšlenku. Na posedlost. Za zimních večerů nad grottou visí magnetická záře, která se každým okamžikem musí proměnit v nazelenalou auroru, polární záři, ale nikdy to nenastane. V posledních minutách před tím než krajinu pohltí tma, je zázrak odčarován před očima. Dorotea se mnou byla chvíli a já na ni mám už jen vzpomínky: Nahmátl jsem v přítmí grotty její záda přes šaty a cítil, že jsou jen slupkou věcí mnohem křehčích. Dotkl jsem se Dorotey dlaní a zavřel rozechvěním oči. Když jsem je otevřel, proměnila se zpátky v lišku a odběhla pryč. Do Folimanky.

Pomalu vycházím z Grébovky a dál pokračuju Koperníkovou ulicí, kterou jsem si v duchu překřtil na Ulici palácových převratů, protože v ní stojí pyšné bílé vily obehnané bílými zdmi, které jednoho dne budou pokořeny. Ale to už je jiná báseň. Báseň, kterou jsem napsal během chůze dnes, byla o dvou parcích, které spolu bojovaly o mou i tvou přízeň, Doroteo. Dva parky, co se v mysli překrývají jak minulé životy. Pokládám tento příspěvek k tajné geografii k tvým nepřítomným nohám a doufám, že se jednoho dne vrátíš. Vždyť od doby, Doroteo, co jsi znovu získala liščí podobu a zmizela, každý den dochází k novému konci světa. Od té doby, nastalo velké vymírání. A já nevím, jak ho zastavit.

březen 2023

(napsáno pro wakadokoro, praha 23. razítko.)

18/3/2023, Z CHYSTANÝCH UDÁLOSTÍ

Jakub Řehák, Konkrétní poštolka, začátek dubna, Novomlýnská vodárenská věž: básník a esejista Jakub Řehák čte „panoramatické básně“ a „básně z ptačí perspektivy“, komentář Petr Borkovec.

Sakury v Šafaříkově ulici, čtvrtek 13/4/2023, café Fra, s japanistkou a překladatelkou japonské poezie Helenou Honcoopovou o pozorování sakur, tankách a haiku napěchovaných květy, jarních básnických zápasech a mokrých kapotách aut, na něž se sakurové plátky snášejí.

Od 10/5/2023 do 15/6/2023 jezdí pět vybraných básníků s Pražskou zvířecí záchrankou (jeden den od rána do večera). Poslouchají hovory lidí, kteří objevili (nebo se domnívají, že objevili) zvíře v nouzi. Poslouchají komentáře kolemjdoucích. Poslouchají příběhy, které jim záchranářka Kateřina Landová mezi zachraňováním vypráví. Setkávají se se zvířaty, kterým se něco zlého přihodilo, dívají se na ně, zblízka (to je na tom celém koneckonců nejlepší. Kachny, lišky, ježci, strakapoudi, srnčata, zajíci, labutě. Autoři pořizují zápisky, malé reportáže, později snad i básně, které budou publikovány a představeny na velkém podzimním večeru. Z básníků, kteří jistě pojedou: Lubomír Tichý, Veronika Dvorská, Dagmar Urbánková, Jonáš Zbořil…

Dvě čtení na Světě knihy:
12/5/2023, 18 h, Sál mluveného slova
Brusnice na dálku byla jen holou dlažbou s odlesky lamp
Tomáš Tomášek & Petr Halmay
Veřejné čtení ze sbírek Tomáše Tomáška Hládkov a Petra Halmaye Skrytá kopie.
Uvádí Petr Borkovec, čte Petr Halmay.

12/5/2023, 19 h, Sál mluveného slova
Borkovec & Tarnovski
Kostely a antikvariáty
Prózy Petra Borkovce a živý soundtrack Járy Tarnovského. Pláže Smíchovského nádraží, lůžkový kostel sv Ignáce, bar Solitude na Žižkově a kos zpívající na Karlově náměstí písničku z 19. století.

O Pražské zvířecí záchrance, konec května 2023, Staroměstská radnice,
Prokop Pithart a Petr Borkovec, texty a rozhovory.

Utawase v čajovém domku japonské restauracie Miyabi v Navrátilově ulici, konec června. Básnické klání na improvizovaném Úřadu poezie. Osm básníků skládajících proti sobě v mnohakolovém zápase haiku, v nichž se objeví Praha a další povinné motivy, a mezi nimi sudí, který rozhoduje o vítězi každého kola. To nemůže dopadnout dobře! Spousta japanizujícího balastu o Karlově mostě a Týnském chrámu! Ale kdo ví, když nám japanistka Helena Honcoopová vyloží všechno podrobně a s odbočkami a bude ostřížím zrakem hlídat stará pravidla!

17/3/2023, KOSTEL SV. IGNÁCE Z LOYOLY, PARK NA KARLOVĚ NÁMĚSTÍ A NEMOCNICE (jedna předjarní procházka, s kým vlastně?)

Park, jdeme doprostřed, chodíme dokola kolem fontány a pozorujeme (nespouštíme z očí) „místo, kde končí koruny stromů“. Pozorování zapíšeme.

Rozptýlíme se (důsledně, žádné dvojice) a každý si v parku najde své místo (přičemž volí stanoviště, kde je vyšší pravděpodobnost, že může zaslechnout hovor nebo samomluvu, tedy místo, kde je v doslechu nějaký člověk). Zastaví se, možná zavře oči a po nějakou dobu vnímá pouze zvuky. Zapisuje si je.

Pak společně projdeme část parku a vydáme se podél špitální zdi směrem ke vchodu do kostela. U zdi se zastavíme – pokud to bude možné, chvilku zíráme do slunce a opalujeme se. Pak zavřeme oči a pozorujeme mžitky na sítnici. Zapamatujeme si jejich tvary a to, co připomínají.

Vstoupíme do sloupového průčelí kostela a pozorně prohlížíme stíny a světlo na sloupech, patkách, dřících, římsách, schodech atd. Pozorování nějak zaznamenáme.

V kostele sv. Ignáce:
Každý si pozvolna najde místo v lavicích (nezapomínáme na postranní), usadí se, sedí, rozhlíží se.

Po chvíli rozhlížení se soustředí pouze na to, co je v kostele bílé.
Potom pouze na to, co je v kostele červené.
Nakonec na vše, co je zlaté. (Zápisek možná, ale ne povinný)

Se zavřenýma očima pět minut posloucháme pouze zvuky. Čas je třeba si odměřit a naplnit oněch pět minut! Všechny zaslechnuté zvuky zapíšeme.

Pozorování „hladového plátna“ (závěsu, kterým je v postní době zakryt oltář) a drapérií ve zpovědnicích v „dušičkové kapli“ (první kaple vpravo, když vstupujeme). Podrobný záznam pozorování.

Obcházení kostela a hledání motivu lastury. Kde všude se objevuje? A jak vypadá?

Při odchodu se zastavíme v „lurdské kapli“. Vstoupíme a nadechujeme vůně živých květin, které jsou umístěny ve skále. V duchu si vyjmenujeme, jaké květiny kapli zdobí. Vůně si pojmenujeme, zapíšeme. Pokoušíme se o co nejpřesnější pojmenování.

V prodejně devocionálií v Ječné ulici (za rohem):
Vstoupíme (jeden po druhém) do prodejny a zakoupí jednu z menších svíček, které tam prodávají v bohaté barevné škále. Každý vybere svíčku takové barvy, která mu k tomu, co viděl v parku a v kostele připadá příhodná. V prodejně se dobře rozhlédneme!

17/3/2023, V KOSTELE SV. IGNÁCE

Kostel svatého Ignáce na Karlově náměstí otevírají v šest ráno – a já tam jsem. V dušičkové kapli, kde stojí tlusté zpovědnice s řezbami z černého dřeva, už ve tmě svítí červené nápisy. Všechny dutiny jsou obsazené. Hlasy zpovědníků nejsou slyšet, ani jejich šum nebo něco podobného (chtěl bych odtamtud něco zaslechnout, zkouším to). Zpovědnice občas zaskřípají. Ozve se tichý svist zatahované záclonky.
V lurdské kapli se modlí dvě řádové sestry mezi řezanými tulipány, irisy a dnes dokonce narcisy, které září na skále spolu s difenbachiemi, tchyniným jazykem, zelenci a jinými pokojovými květinami. Difenbachie kvete. To asi ty sestry, pomyslím si, donesly čerstvé květiny a kapli tak krásně upravily na dnešek.
Jeskyni osvětluje jediná svíce.
Nemodlím se.
Před zpovědní kaplí se tvoří fronta.
A tak si jdu mezitím přečíst farní nástěnku.
Soukromé inzeráty se na ni nesmějí věšet, mají pro ně vyhrazený jiný prostor – ale lidé sem inzeráty stejně dávají. Farnost je nestrhává. Nechává to tak.
Je únor a mráz – a v kostele se prodávají kožichy!
Prodám persiánový KOŽICH. Dámský – dlouhý – černý. Ze 40. let = poškozený! Na nižší starší paní. Jen za 50 Kč. Nutno si sami odvézt. Telefon až večer.“
Potom si čtu inzerát, který si čtu vždycky, protože tady vždycky visí. Možná ho sem přišpendlili při založení kostela:
„Dvojice hledá byt. Spěchá. Nespravedlivé vystěhování. Hledáme naléhavě pronájem 1 místnosti. Muž 58, žena 54. Nenároční, obyčejní lidé.“
Někdo mě klepe po zádech:
„Jak se má pan básník?“
Za mnou stojí neznámý starý muž se zavázanou rukou, usmívá se na mě a říká, že mě přece zná a já že přece znám jeho. Říká mi, že také píše básně. A dodává, že se znal s Vladimírem Holanem, že Holan dokonce jeho verše četl a že se mu líbily. Kývám, dívám se na něj a po chvíli si začínám být jistý, že tvář muže se zavázanou rukou opravdu znám. Když potom požádá o peníze, dávám mu je. A on říká, že až se příště potkáme, svoje básně mi přečte. Pak se rozloučí.
V parku před kostelem sv Ignáce na Karlově náměstí je už světlo a kos jako o život zpívá nějakou písničku z 19. století. Ale jaro je ještě daleko.

10/3/2023, U IGNÁCE NA KARLOVĚ NÁMĚSTÍ

Sloupové průčelí kostela stojí ve složitých sálajících stínech a nezajímá se o nic z okolí. Dokonce, pozoruju, ani o samotný kostel, kterému říkám „lůžkový“, protože sousedí s nemocnicí. Ta otevřená předsíň, kvůli které slunce vychází nad parkové náměstí, slibuje tolik, že když si do ní sednu, jsem vždycky jenom zklamaný a vůbec nic tady neprožiju. Bolí mě hlava na ozářených schodech. Na lůžkový kostel, jeho postranní oltáře a skryté boční lavice skoro nikdy nevzpomínám, zato když jsem uvnitř s řeholnicemi a zdravotními sestrami, nevím, co dřív, dívám se a všemu vymýšlím jména a mám veselou náladu. Tam venku, za kostelními dveřmi stíny pálí a balustráda z výšky šikmo bodá do zdi nemocnice.
Rozestlané postele nejsou v přítmí hned patrné, ale nakonec jich vždycky rozeznám dvanáct třináct. I dnes je loď plná. Sestřička staví k oltářům barevné plastové kýble plné vody a pak se několikrát vrací a obchází s tulipány, kyticemi eustom a gabalínek, tlustými svazky statice a malých karafiátů, které vážně rozebírá a aranžuje. V kostele jsou pořád čerstvé řezané květiny, je to až nápadné – rád si je prohlížím a někdy fotografuju, nejraději se ale dívám na to chystání. Ostatní sestřičky a sestry mají co dělat u lůžek. Tři řádové sestry v šedých šatech bez zástěr čistí něco na ochoze, kam není dobře vidět; jejich domlouvání a smích slyší ale celý kostel. Vpravo vzadu se zpovídá ve dvou zpovědnicích, svítí tam červené nápisy a červené svíčky.
Jedna moje studentka sem před půl rokem po hrozné scéně odešla rovnou ze semináře, který jsem vedl. „V pláči přímo z učebny,“jak jsem později zaslechl od kolegy. Už tady neleží. Ale já si zvykl a mají mě tu myslím docela rádi – tak chodím dál, i když tu nemám nikoho svého. Některé sestry si na mě pamatují. Nové mě už někdy předtím viděly a usmívají se, když vcházím. Nevím, jestli si to řekly, jestli všechny vědí, co se stalo a co všechno jsem tu prožil, ale zdá se mi, že ano. Alespoň něco z té historie. A takhle je to pro mě v lůžkovém kostele se vším – cítím, že i čerstvé tulipány a jejich dnešní vůně vědí o mně a té mojí studentce alespoň něco. I proto se do lůžkového kostela vracím několikrát týdně.
Jeptišky a sestřičky se přátelí. Možná se někdy vídají po práci – nikdy jsem se nezeptal, i když na to myslím při každé návštěvě. V jednom kuse si špitají, vyprávějí, všelijak se zdraví, bez ustání vědí jedna o druhé. Rád se dívám, jak se navzájem upravují, srovnávají si něco na stejnokrojích, obírají se, jedna druhé rovná prameny vlasů pod čepec nebo řádový závoj. Nalevo v zadních lavicích, vedle vchodu do uměle osvětlené grotty, sedí dvě sestřičky a drží se za ruce. Ano, stává se, jak vím, že v lavici za tichého hovoru jedna druhé položí obě nohy do klína.
„Ráda vás vidím. Máte se?“
„Děkuju. Moc dobře. Jsem rád, že jste ve službě. Máme na sebe štěstí.“
„Na nástěnce jsou nové inzeráty. Spousta. Samé knihy. To vás bude zajímat.“
„Děkuju. Přijdu se pak rozloučit.“
Čtu inzeráty, pár si jich fotím na telefon. Jdu se podívat na naše místo. Pokaždé tam jdu. Stojím nad tím kusem pozlaceného kovu, který na mramorovém dříku falešného sloupu drží tak zlehka, jako upuštěný. Kovový fantastický list, který nenáleží žádné skutečné rostlině nebo stromu, je rozložitý a zpola stočený, jako by byl povadlý. Šedočervený mramor s červeným žilkováním ho jenom na chvilku zadržel a on vzápětí spadne dál. Když říkám, že ten zlatý list je rozložitý, není to ono. Mnohem spíš působí zvětšeně. Myslím, že sochař měl za předlohu docela malé listy dvou různých dřevin – mahonu a hlohu – které zkombinoval. A zvětšil. Vždycky mám chuť na něj sahat. Někdy to dělám, někdy ne – podle toho.
Dnes stojím na našem místě o něco déle než minule.
Jako z jiného století. Jako z jiného století se ozve děsné ptačí hvízdání. „Jako z jiného století,“ opakuju si, když se za toho skřípotu proplétám mezi lůžky. Hnízdí tam, napadá mě okamžitě. Rychle vycházím z lůžkového kostela, schody průčelí skoro seběhnu a zastavím se až v parku. Myslím, že to byl špaček, protože pořád měnil zpěv – hlasitý tak, jako by zpíval mezi kostelními lavicemi. Jsem si už jistý tím hnízdem; dokonce se mi zdá, že jsem při odchodu koutkem oka zahlédl v dolním rohu jedné lavice smetí, mžitky a asi i bílé cákance, bordel, prozrazující hnízdění. Nerozloučil jsem se, pomyslím si na lavičce.
„Ty seš nasraná a já jsem z tebe rozesranej.“
„Já jsem nasraná, protože mě sereš. Seš k hovnu. Jdi do prdele.“
„Bůh je s námi, Bůh je rád, že jsme spolu. Překonali jsme to s jeho pomocí. Ty se rouháš!“
„Ať! Seš k hovnu. Jdi do prdele.“
„Ty se rouháš! Nepřidávám si už rok, změnil jsem se, vždyť víš, že si nepřidávám už rok.“
„Na to ti seru. Zase chlastáš, no!“
„Seš zlá, já to cejtim, jak seš zlá. A já tim trpim, jsem z toho rozesranej. To pivečko, to mi vyčítáš! To je pro radost. Pro nic jinýho. Rok si nepřidávám. Víš, co to znamená?“
„Nedělej na mě tydle hadí voči.“
Kouřím a dívám se, jak pár, který se zastavil u vedlejší lavičky, odchází a dál se – už beze slov – strašně hádá. Mohutný červený javor se perlí ve vzduchu. Na trávníku dnes kupodivu nikdo nesedí.

PETR BORKOVEC – básník města Prahy 2023

Petr Borkovec (*17.4.1970 v Louňovicích pod Blaníkem) je český básník, překladatel a publicista. Byl oceněn Cenou Jiřího Orteza za sbírku Ochoz v roce 1995, získal německou Cenu Huberta Burdy a jihotyrolskou Cenu Norberta C. Kasera za německý překlad sbírky Polní práce v roce 2001.
Od roku 1992 je redaktorem revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

….