Obsah článku:

Petr Borkovec – městský básník
a události úřadu poezie 2023

úterý 14/11/2023, 18.30 h

Praha – město literatury, Laichterův dům
a Básník města Prahy 2023 & 2024 Petr Borkovec
zvou
KDYŽ NA NĚJ NESAHÁM, TAK NIC NEVIDÍM


Marie Iljašenko, Veronika Dvorská, Ivana Myšková,
Dagmar Urbánková, Jonáš Zbořil a Lubomír Tichý

čtou básně, krátké prózy i zápisky inspirované
prací Pražské zvířecí záchranky, s níž prožili rušné dny.

Úvod a otázky Petr Borkovec.
Režie Jakub Kučera.
Produkce: Robin Fritzen a Štěpán Laichter.

Večer je dedikován zvířecím záchranářům Kateřině Landové a Prokopu Pithartovi.

V průběhu večera si bude možné prohlédnout sídlo nakladatele Jana Laichtera, navržené architektem Janem Kotěrou. Podrobně a s komentářem Štěpána Laichtera.
Laichterův dům, Chopinova 1543/4, Praha 2 – Vinohrady.

Vstupné dobrovolné.

Srnčí zadek je překvapivě těžký…“ Marie Iljašenko

3/11/2023, IVANA MYŠKOVÁ,
VŽDYCKY JE SLYŠET ŠVEHOLENÍ A PAK JEDEN VYPADNE VEN

Pět autorů, básníků a prozaiků (Urbánková, Tichý, Myšková, Zbořil, Iljašenko, Dvorská) prožilo den s Pražskou zvířecí záchrankou a její záchranářkou Kateřinou Landovou. Básně a prózy, které z tohoto zážitku vznikly a vzniknou, budou představeny na večeru 14. listopadu 2023 v Laichterově domě v Chopinově ulici. Požádal jsem všechny autory, zda by mi nejprve neposkytli zápisky, poznámky atd., které si v průběhu toho dne nebo krátce po něm udělali. Je to jen surovina. Ale tak poutavá. -pb

  1. výjezd – Vysočany – holoubě vypadlé z hnízda
  2. výjezd – Chýně – mrtvý vrabec
  3. výjezd – Střelecký ostrov – mládě hřivnáče
  4. výjezd – Hrnčíře (Šeberov) – kavka v komíně
  5. výjezd – sídliště Rohožník – „opuštěné“ sýkorče
  6. výjezd – Ládví – podvyživené strače
  7. výjezd – Roztoky u Prahy – apatický kos



DEN DĚTÍ A MLÁĎAT 1. 6. 2023, 8:00 – 15:30, celkem 202 km

Budím se ve 2:30, 4:35, vstávám na vlak, který jede v 5:44 z Litoměřic. Mladý muž naproti mně ve vlaku mžourá zpod obřích těžkých víček a patrně vidí jen postel, z níž byl brutálně vyhnán. Já vidím včerejší zázraky z Bílých strání – okrotici bílou a tořič hmyzonosný. Později se se záchranářkou Kateřinou Landovou chvilku přeme, zda nebyl včelonosný, ale brzy si ověřím, že opravdu hmyzonosný, s drobnými kvítky, které vypadají jak levitující sametově hnědí medvídci s bílými bříšky a mimozemskými hmyzími hlavami.



Centrální dispečink Národní sítě záchranných stanic – telefonát z Chýně: Našli jsme vrabce.

Road movie začíná!

Ale nejprve v zásahovém autě Českého svazu ochránců přírody, nadepsaném Zvíře v nouzi, jedeme do Vysočan pro holoubě, což byl první telefonát dne. Při pohledu na nažloutlé trubičky, které má holoubě pod krkem, mi dochází, že ptačí „trubičky“ jsou poupata. Že peří rozkvétá.

Když zrovna trpělivě neodpovídá na telefonáty z celé republiky (Katka je centrální dispečink), odpovídá – stejně trpělivě – na dotazy moje.

Tu kavku v kobyliským metru jsi chytala taky ty?

Jasně, s kamarádkou. Jezdily jsme tam čtrnáct dní! Vždycky v noci, po šichtě. Za provozu by to ani nešlo. A tuhle jsem chytala kačera prostřelenýho šípem (Kačer prostřelený šípem – symbol lásky zvířecích záchranářů? pomyslí si můj chorý nevyspalý mozek.), ale on se nedal, a pak prostě s kačenou odlít. Kačeři maj nejkrásnější pírka na zadku, dělaj takovou kudrlinku. Bejt myslivec, strčim si ji za klobouk.

Ale vy s myslivcema proti sobě docela jdete, ne?

My jsme si vlastně docela podobný. Naší prací je ušetřit utrpení zvířata i lidi. Ale ne každej to chápe stejně. Někdy lidi volaj, že našli zraněnou srnku. Jenže my musíme shánět myslivce, protože zraněný srny, prasete, lišky, poštolky, prostě lovný zvěře, se může dotknout jenom myslivec. A pak tam přijede dědula se sekerou a před tím člověkem, třeba i před dítětem, tu srnku prostě brutálně umlátí, všude krev… To je nepovolenej postup.



Telefonát z Teplic: Rekonstruujeme barák a potuluje se tam vodrzlá liška.

Včera ji zachytila kamera. Máme tam hodně koček a koťat, chodí kolem bazénu, byla až u baráku, je vodrzlá… Jestli tam zůstane, sousedka po ní pude. (Nová kategorie: zvíře v nouzi ohrožený sousedkou.) Řekla, že ji bude trávit.

Trávit se liška nesmí. Řekněte mi, jak se pohybovala. Měla urousanou srst?

Měla urousanou srst. Šla do dílny, tam se otočila a měla svěšenej ocas. (Se nedivim, že v dílně svěsila ocas, žádný lišce nejedou hřebíky.) V liščích pohybech se nevyznám.

Ty kočičky krmíte venku?

Jo. My tam ještě nebydlíme. My to rekonstruujeme. Ale krmíme tam kočky, aby si zvykly.

Tak ty kočky venku nekrmte. Nedávejte jim to ven.

Ale my ty kočky máme venku.

Když jim to budete nechávat venku, ta liška tam chodit nepřestane.

A včera tam byla převržená popelnice.

To mohla taky udělat ona. Doporučuju venkovní žrádlo schovávat aspoň přes noc. Máte ty kočky očkovaný? Mohla by na ně přenýst různý nemoci. Domluvte se s tamním mysliveckým spolkem na sklopce.

Domluvily se na myslivcích a sklopce. Ale co s liškou myslivci udělaj, když je liška lovný zvíře, na který můžou sahat jen oni? Jaká hnusná lidská troufalost, zvířata dělit na lovný a nelovný, užitkový a škodlivý… Není náhoda, že mnoho českých politiků má vášeň právě pro myslivost…

Myslivci jsou vlastně chovatelé zvířat. Pečujou o ně, aby je mohli střílet. Katka to přesně trefuje. Několikrát se stalo, že žalovali záchranný stanice, protože odvezli zvíře, aby mu pomohli… Je to taková kultura. Takový kult. Pak mrtvý zvířata vyskládávaj do různejch obrazců. Nemají rádi vlky a lišky. Dokonce ještě norujou. (A zní to, jako by říkala, že ještě používaj telegraf nebo píšou na stroji.)

Zabijou matku, z nory se postupně vyplazej liščata a venku chcípnou hlady. Takový maj předpotopní metody… Dokonce ještě chytaj do želez! Teď řešej v záchranný stanici čápa, kterej si do nich stoup a nohu mu museli amputovat. A neví se, co s ním, protože ptáci musej stát na dvou nohách, jinak jim orgány nefungujou správně… Léčba je náročná a nákladná a nejspíš úplně zbytečná.



Telefonát ze Střeleckého ostrova: Jsme tu s dětmi na výletě a pod stromem je mládě hřivnáče!

Jedeme do Chýně. Míjíme jednu z největších kolonií břehulí, zastavujeme v satelitu. Z uniformního domku vychází pán s dlouhovlasou dcerkou kolem deseti let, jsou smutní, podávají nám krabičku s mrtvým vrabcem. Proč nám nezavolali, když umřel, a nechali nás sem jet čtyřicet minut přes půl Prahy? Katka mu něžně fouká do šedého peří na hrudi, zkoumá, jestli nemá vystouplou hrudní kost, roztahuje jedno i druhé křídlo, ani tam není patrné zranění. Neměl být mrtvý, ale je.

Vracíme se z Chýně.



Telefonát z Hrnčířů: Slyším ptáčka v komíně!

Měli byste mít takový osobní vrtulníčky, říkám.

Nebo teleport. Tam by se omezila i ta uhlíková stopa. Nevím, kolik žere taková hvězdná brána… Občas si lidi myslej, že něco takovýho máme.

Zastavujeme na místě, které by developer jistě dávno zastavěl, nebýt tu, jaká smůla, kolonie břehulí říčních, přestože tu není žádný vodní zdroj. Před námi se zvedají vysoké písečné útesy, takřka baltické. Jsou provrtané řadami děr. U nich je spousta pohybu – šmejkání, míhání, hemžení… A zvuků – svištění, šumění, šustění, pískání… Všechno tak rychlé, že si nestihnu prohlédnout jedinou břehuli. Musela bych se zaměřit na jeden výletový otvor, vzít si dalekohled, usadit se v křoví, oznámit Kateřině a Petrovi, že už nikam nepojedu, že tu budu do večera pozorovat břehule. Kateřině stejně užitečná nejsem. Nejsem vlastně užitečná nikomu. Proč tu tedy nezůstat a nevnímat jen svist křídel a hvízdavý křik? Na jižní Moravě prý někdo vlhám pestrým výletový otvory zapěnoval montážní pěnou. Jinde přes ně dávají plachty. Že by včelaři?

Jste si jistá, že tam jeho matka není?

Kateřině je kochání zapovězeno. Je ve službě, je v jednom kole. Zas má mobil u ucha a řeší opuštěného kolouška v Ostopovicích u Brna. Kolouška je nejlepší ponechat v trávě, matka, pokud žije, si ho najde. Ale my nemůžeme nechat ptáčka v komíně! A malého hřivnáčka na Střeleckém ostrově! A holoubě z Vysočan v autě!

Dojímaj mě krásy a dojímaj mě lidský situace, říká Katka, i když k lidem mě to tolik netáhne, ale někdy se to prostě nedá. Mám takovou chatičku v Posázaví. Říkám jí Pevnost. Je tam nula lidí a sto procent přírody. Udělám si kafe a jdu si ho vypít na vyhlídku. Cestou zpátky jsem vyplašila srnu, která tam měla srnče, štěkala na mě, rychle jsem zapadla do chatičky. Teď je srnoseč. Srnčata podobně jako zajíci do jistýho věku nevydávaj žádný pachy, takže je těžký je vyčmuchat, ale termovize funguje docela dobře.

Četla jsem, že jeden zemědělec začal sekat o den dřív, než to nahlásil, takže rozsekal asi tři zvířata.



Telefonát z Budislavi u Tučap: Čápata napadaj dravci!

Nahlásili mi to důchodci tady z domova, mají je rádi.

S tím nic neuděláme, to je příroda.

Jsme rádi, že tady ty čápy máme. Jsou to poslové jara a poslové podzimu.

Už choděj, nebo ne? Jestli jsou zraněný, můžou je vyhodit i rodiče. Ty přírodní procesy nejsou vždycky okulibý…

Kdybych vás měl ohodnotit, jak se to dneska dělá od jedničky od desítky, tak máte jedenáct plus.

Jedeme do Záchranné stanice hlavního města Prahy, dočasně přemístěné z Jinonic, z ulice Mezi rolemi do ulice Zahradnické mezi Ďábelskými hřbitovy. Jedeme přes betonové panely, hrozně to drncá, Kateřina myslí na zraněná zvířata, na to, jak je každé drncnutí o panel musí strašně bolet. Není neobvyklé, že zvířata cestu nepřežijí. Vrabečka z Chýně vyndá z přepravky a pohodí ho u stromu za improvizovaným parkovištěm.

Nepohřbívat! Oni si ho nějaký kavky nebo krkavci najdou. Ještě poslouží.



Telefonát ze Sýkořic u Rakovníka: Máme doma netopýry!

Prosím vás, já se toho štítim, bojim, já jsem z toho úplně vyřízená! Ale on hlavně nevylítne voknem. My tady sedíme venku ve tmě, já už z toho chraptím, je mi zima, otevřený vokno, a nic!

Tak se mu tam asi u vás líbí! Teď je období, kdy si netopýři hledaj místa na letní kolonie, tak vám to tam nejspíš začíná… Ale ten komín může bejt cesta, jak se vám tam dostávaj. Zejména ty menší, dutinový netopýři využijou sebemenší škvírku. Ale do komína tolik nelítaj.

Heleďte, my máme plynový kamna, já už jsem to všechno vobalila… Začnou rachtat v komíně a pak do toho komína spadnou a začnou tam pískat, to je ten pískavej, malej…

To mezi sebou komunikujou… Jestli takhle pískaj, tak to nebudou ty malý.

Obdivuju Katčin bohorovný klid. Dokonce se při hovoru usmívá, vlídně jako na dítě.

Tělíčko maj velký tak pět nebo šest centimetrů. Jsou malý.

Ne, to jsou dost velký.

Když řeknete velkej netopýr, představim si kaloně.

Ty u nás nežijou. A navíc to nejsou netopýři. Zase ten úsměv. Děti děti…

Kdyby se vám povedlo vzít ho přes nějakej hadr…

Já ho do ruky nevezmu! A já ho v tom letu ani nechytnu! Trpělivost trpělivost.

V letu ne, ale kdyby byl na zemi, tak ho můžete vzít do toho hadru a pak ho v tom hadru vynýst ven, pověsit ho na strom a on už si vylítne. Ale jestli se vám tam vracej, tak tam maj asi nějakou dutinu, kde se ta letní kolonie pomalu začíná srocovat…

No a … co s tim?

No, s tim se moc dělat nedá… A ty kamna nějak využíváte?

Já jsem ty kamna úplně zabalila, to zas nejsem taková bestie, že bych ty kamna zapálila…

A mají ty kamna stříšku?

Ne, nemaj.

A jakej typ kamen to je?

Tohle jsou komínový vafky, tam jdou ty průduchy ven.

Zkuste se poradit se spádovou záchrannou stanicí, ať se podívaj, jestli se nedá zamezit vstupu do toho komína.

Dostávaj se tam nějakým záhadným způsobem. Rachtá to vevnitř. Asi v tý vložce, v tý rouře. Najednou se ozve rána a netopýr je mezi námi! Vždycky je slyšet šveholení a pak jeden vypadne ven.

(…)

A pak Kateřina vylovila z komína kavku! Ale z jinýho komína. Ne z toho sýkořickýho, plnýho netopýrů, ale z komína v Hrnčířích! Ale to už je samostatnej příběh. I to, jak byly obě umouněné – kavka i Kateřina – ale ani jedné to nevadilo.

Ve 14 hodin v lesíku za Květnicí konečně pauza na čůrání i čas na Vráťovy toasty.

Podle tý náplně tě má tvůj muž fakt rád.

Kdyby ta pauza nebyla tak pamětihodná (protože byla jediná), nepsala bych o ní.


A nakonec veledůležité postřehy, na které musíte myslet při každém odchytu!

Káňata jsou trochu slepičky, přiblblý

Sovy jsou klidný

Sýkorky a hřivnáči bojovný

Volavky jdou po očích

Labuť po tobě mávne křídlem a dá ti takovou ránu, že tě vypne. Musíš jí zajistit křídla a chytnout za krk.

1/11/2023, JONÁŠ ZBOŘIL,
ahooooj prosimte muzu ti dopoledne hodit straku?

Pět autorů, básníků a prozaiků (Urbánková, Tichý, Myšková, Zbořil, Iljašenko, Dvorská) prožilo den s Pražskou zvířecí záchrankou a její záchranářkou Kateřinou Landovou. Básně a prózy, které z tohoto zážitku vznikly a vzniknou, budou představeny na večeru 14. listopadu 2023 v Laichterově domě v Chopinově ulici. Požádal jsem všechny autory, zda by mi nejprve neposkytli zápisky, poznámky atd., které si v průběhu toho dne nebo krátce po něm udělali. Je to jen surovina. Ale tak poutavá. -pb


urcite, pocitam s tim

trosku uz opadaj kachny, to bylo vcera snad naposled

kachna ve firemnim arealu


8:38 prvni telefonat. vola mily pan. jsem tady na clunu. uz tady posloucham tri hodiny, ale nikde nikdo. jsem v praze na rece 


8:46 nam se pred praci objevilo mlade postolky. jsme na rusne ulici 

on mne tedka utekl, nechcu ho moc plasit

ticho nez ho znovu popise

  • a uz vola dalsi
  • to je ten predtim. pipaj tady a snazej se jit proti proudu. 
  • a pipaj a pipaj a pipaj
  • mluvi smutne, ma prizvuk jak babis
  • muzou se zacit brzo topit
  • jasne. tak ja se du projit, snad neumrznu
  • pod stvanickym jezem

predame straku a pak zavolam panovi, jak je na tom s tema kachnickama

mel jsem tri veverky. nez jsem dojel, vsechny byly mrtvy. 

  • moh bych ti dovezt holuba?

ta srnka, ta mi dava, tri noci jsem kvuli ni nespal


9:25 – muzu s vama chvilku mluvit? mame podlozku pro capa bilyho, stale jsme se nedockali, cekame uz osm let

spici jezek – vypada, jako ze mel za sebou tezkou noc. nevim, jak se tu citi. 


9:33 vola divka, roztreseny hlas. videla jsem asi postolku spadnout ze strechy. katka ma uklidnujici hlas. predtim mi rikala – je to prace o lidech, samozrejme. to mlade se teprve uci letat

s detma se to musi vyresit rychle. zacnou ztracet zajem

poznavam je. poznavam je individualne

  • bohuzel je mrtva. srnka. 
  • bylo mi to lito. mam zvirata rad. nechtel jsem jen tak odejit. 
  • mela zensky genitalie. 
  • kdybyste slyseli piskat mlade, je jiste osirely. 
  • kdybych slysel jeji matku? obracene.
  • dospela srnka to urcite nebyla.

9:50 kachnatka

mam jim dat naky neco neco?

ta jedna vypada absolutne, ze ma dost, ale dobre no


10:00

v truhliku se mi usadili konipasi horsti. prestala jsem kytky zalevat. muzu jim tam neco dat, abych je nevyplasila?

asi je ji horko. 


PANI PRIBYLOVA

  • mela maringotku a stluceny voliery
  • katka nasla straku. hledala ve zlatych strankach co s ni
  • dala strace jmeno
  • voliery precpany kanarama

PRUMYSLOVA ULICE JENEC FIRMA DEMEX

U PLOTU

AUTOBUSOVA ZASTAVKA  

utrpeni je pro vsechny stejny

holubi jsou nepochopeny. stejne jako netopyri

pracuju v knihovne, prinesla ctenarka ztraceneho ptacka. jsem poprve v takove situaci. 


10:48

v luzci nad vltavou, zranene srnce. nasli jsme ho v trave bez matky. a vubec nevim, co mam delat. 


KACHNATKA

  • to by me bavilo – nemate volne misto?
  • nemame moc penez


POZVÁNKA DO DOMU JANA LAICHTERA
PONDĚLÍ 6/11/2023, 19.30 hodin

Petr Borkovec čte nové i starší krátké prózy,
básně a malé eseje, které se týkají básní s pražskými motivy.
Debata s autorem. V průběhu večera si bude možné prohlédnout sídlo nakladatele Jana Laichtera, navržené architektem Janem Kotěrou. Podrobně a s komentářem.
Laichterův dům, Chopinova 1543/4, Praha 2 – Vinohrady.
Vstupné dobrovolné.

Pracovní místo spisovatele se často výrazně odlišuje od místa, kde své texty veřejně předčítá.

17/10/2023, DAGMAR URBÁNKOVÁ,
PRAŽSKÁ ZVÍŘECÍ ZÁCHRANKA, POZNÁMKY

Pět autorů, básníků a prozaiků (Urbánková, Tichý, Myšková, Zbořil, Iljašenko, Dvorská) prožilo den s Pražskou zvířecí záchrankou a její záchranářkou Kateřinou Landovou. Básně a prózy, které z tohoto zážitku vznikly a vzniknou, budou představeny na večeru 14. listopadu 2023 v Laichterově domě v Chopinově ulici. Požádal jsem všechny autory, zda by mi nejprve neposkytli zápisky, poznámky atd., které si v průběhu toho dne nebo krátce po něm udělali. Je to jen surovina. Ale tak poutavá. -pb


V Michli na zastávce stojí Leonard Cohen a okolo kvetou kaštany.
Pěkný – stálo by za to trochu to tu prozkoumat…

Záchranářka (vidím ji prvně a už teď jí říkám Dlouhánka, dále D) mě nejdřív posadí: tady se na chvíli posadíme a řekneme si, co nás čeká, co nás nemine. Taky si něco uvařím k pití.

Strouhá, zalévá, přichází se zavařovačkou s plovoucím zázvorem: chceme samozřejmě pomáhat, teď například kavce v metru. Kavka je zvyklá vybírat hnízda, chce masíčko, hamburgery. Máme tam návnadu ve sklopci. Kavka v metru v noci, pak uklízečka, pak my do tří… Kavka nic, dělá si svoje.

V metru v noci ticho, úplně by se tam člověk rozezpíval. Souprava, která čistí koleje – koukali na nás, na kavku, kamarádíme se.

Kachňata ve Křižíkově fontáně… Nešly nabrat podběrákem, všude trysky. Jedno kachňátko muselo přežít představení, s výlovem pak pomohl tanečník.

Lapat kavku na zvuky… Dnes v noci ale drsnějším způsobem – natáhneme nárazovou síť.
Kavky nemají přirozené predátory.
V Praze jsou dva páry sokolů.

Povídáme na chodbě a odněkud zní Cohen.
D: ptáci sežerou i vajgl, a to jim nedělá dobře. Úhyn ptactva… Nezabezpečený jsou hlavně světlíky, nárazy do skel…
Tažní ptáci, Praha je uzel pro tažné ptáky – letí kolem řeky: sluky, chřástalové, řeka je přirozený biokoridor.
Město je tepelný ostrov.

Už teď (ráno) mám v autě zvířata: hubený holub z konírny – našly ho holky koňačky, těžko říct, co mu je, dále brhlík lesní, pirát s páskou přes oči, odrostlý mládě, nechce být samostatný, nebojí se člověka, vychovaný člověkem, půjde do stanice k jiným brhlíkům, aby okoukal ostražitost.
Lidi mají přehnanej mateřskej pud, divoké zvíře je dobrý odevzdat záchranné stanici.

Musíš předvídat, co si zvíře myslí. Některý zvířata nesnášej lidskej dotyk:
poštolky, malí pěvci, srnky, dospělí savci…

Mláďata labutí jsem si vzala několikrát do klína a usnuly, stejně malá veverčata, ježky. Zajíce ale ne.

Lidi si někdy stěžují na to, že ptáci kálejí na auta. Nebo lidi volaj, že jim v jezírku kvákaj žáby, ať si je odvezeme.

Tak asi vyrazíme.

+


Jedeme zvířecí záchrankou. Je to normální auto.

Telefon: dobrý den. Jsem tady u pole a je tu čáp, ale ani se nehne, je to blízko cesty, asi má poraněné křídlo.
Viděla jste na těle nějakou asymetrii?
Nevím, on stojí ve vysoké trávě.
Běžte k němu.
Jé, teď se rozlítnul!
Vidíte, on se krmí myšima, co jsou v příkopech u cest.

D: když chceš být záchranářka, musíš ráda jezdit autem. Po Praze.
Zastavujeme na blikačky uprostřed silnice. D vystupuje, nechala na střeše čaj v zavařovačce.
A teď na to šlápnem, ať toho brhlíka v kufru nemáme moc dlouho.
Brhlík šustí v přepravce, nic neříká.

Telefon: dobrý den, vzala jsem si do práce zajíčka, našla jsem ho u Kauflandu, byl tam sám. Je apatický, ale žije.
Útočili na něj ptáci?
Ne, celý den sedí. Mám ho doma už druhý den.
Měla jste zavolat hned.
Ale on vypadal tak opuštěně.
Nesmí se brát matce.
Čím ho můžu krmit? Mlíkem? Kočičím? Kotěcím? Koťátkovým?
Tak, to by nemuselo ublížit. V podstatě je ale nejlépe ničím ho nenapájet. Odkud voláte? Pardubice?
Nejbližší záchranná stanice jsou Pasíčka. Posílám vám kontakt.

D: Zající jsou stresoví, stejně u srnčat. Lidi je chtěj domů, zajíčky, sedí sám, sedí sám, chtěj ho domů. Říkáme, zavolejte!

Ďáblice, příjezd po hrbolaté betonce.
Nejlepší je, když vezeš zvířata, která nesnáší otřesy.
V záchranné stanici odevzdáváme brhlíka a jedeme dál.

Dobrý den, já tady stojím u mateřské školky a asi tady vypadla sovička z hnízda.
Jak vypadá?
Ušatec je to, nafukuje se. Přijedete si pro ni?
Zkusíme to vyhodnotit, až ji uvidíme. Je dobré dát ji výš, aby se potkala s rodičema.
Myslíte?
Ano, v jeho zájmu to uděláme.
Nafukuje se a klepe zobákem.
MŠ Šiškova?
Ano. Sedí v trávě, doplazil se do trávy.
Vydržte u něj, jsme tam za 5 minut.
Tak čtyři minuty ke kalousovi. Sovu si vyfotím, sovu nemáme denně.

Kalous je namáčknutý k betonovému rantlu plotu, roztahuje křídla a hlasitě klape zobákem, zvětšuje se jak odkvetlá pampeliška. Vzbuzuje takovou hrůzu a obdiv!
Můžu ho podržet, pod vrstvou chmýří nahmatávám kostru. Abych mu ji nepraskla! V teple peří tuším srdce.
D leze na strom, podávám ji mládě. To svítí očima, tělo má klidné, ale je to klam – srdce mlátí.
Paní: támhle je jeho matka – ukazuje vysoko do větví.
D: to je holub hřivnáč. Máma je pryč.
No ty klapeš, ty jsi zabiják,
mámě se určitě dovoláš.


Já: co myslíš, že se stalo tomu kalousovi?
Cvičil letový svaly. Nebo útok dravce. Straka asi.

Míjíme Ďáblický hřbitov.
D: hřbitovy jsou zelenými plícemi Prahy, tenhle je plný dutinových stromů, veverek a ještěrek
– docela živo na hřbitově. Jednou mě hřbitovem provázel ředitel, pohybují se tam na golfových vozíčcích, jezdili jsme a on: támhle je Borovský, támhle zase ten…

Telefon: Dobrý den, kachňata padají ze střešní zahrady.
Kde?
Smíchov.
Auto se zvířaty parkujeme do stínu. Vyjíždíme výtahem s podběráky a přenoskami na střechu.

Dlouhánka obhlíží terén a vstupuje do zahrady, pečlivě pomalu prochází hustou trávu: neproniknutelné nízké ozdobnice a stipky, bochníky trav napínavě kosí nohama v pohorách a prohlíží tmavé středy trsů. Takhle vyluxuje celou střechu, všude je ticho, vzduch stojí.
Oči od pohledu na ni stále odbíhají k monumentálnímu komínu smíchovského pivovaru, k výhledu na Vltavu a střechy pod námi.
Na terasu přicházejí účastníci farmaceutického semináře, štěbetají anglicky, rozhlížejí se, fotí se, smějí se.
Dlouhánka si nikoho nevšímá. Pak najednou zavelí: podej podběrák.
Podávám.
Jde s ním ke zrezlé trávě a mách: přiklopí trs trávy a kachnu, vycpe jí síťku.
Podává mi mrskající se balíček, kachna je pořád ještě úplně zticha!
Jen sebou mele jak zajatý kapr.



17/10/2023, VERONIKA DVORSKÁ,
ZÁPISKY Z VÝJEZDU

Pět autorů, básníků a prozaiků (Urbánková, Tichý, Myšková, Zbořil, Iljašenko, Dvorská) prožilo den s Pražskou zvířecí záchrankou a její záchranářkou Kateřinou Landovou. Básně a prózy, které z tohoto zážitku vznikly a vzniknou, budou představeny na večeru 14. listopadu 2023 v Laichterově domě v Chopinově ulici. Požádal jsem všechny autory, zda by mi nejprve neposkytli zápisky, poznámky atd., které si v průběhu toho dne nebo krátce po něm udělali. Je to jen surovina. Ale tak poutavá. -pb


v kufru při výjezdu: ježek, mládě hřivnáče a malá kavka

předání netopýra v kavárně, paní musí do práce
předat odbornici na netopýry
zabalit do trička, paní byla běhat
netopýr: „tady jsou kamínky, hezky udělaný a on leží mezi kamínky pod stromem“
netopýr na ulici, paní s ruským přízvukem se ho bojí

v levandulích, typický
170 přesunutých kachen za loňský rok
kachny se snaží hnízdit v klidu, kačeři je nenechají agresivní
mj. vnitrobloky, kruhový odjezd
zelené střechy

straka v 11 letech neochmýřená
hledání pomoci přes Zlaté stránky

za včera 300 km
lidi si myslí, že viděj mláďata v nouzi
když jenom zajíček v jamce sedí sám
a máma se normálně vrátí

kavka v Kobylisích, návštěvy po nocích
ve čtvrtek se bude vypouštět

nadběráky, sítě, pevné sítě

povlak na polštář – srnce na hlavu
srny mají tendence umírat čistě na stres
paralyzovaný veveřák – bylo cítit, jak jezdí zuby po kosti
na veverky sokolnické rukavice

někteří netopýři mají problém se zvednout ze země
NETOPÝŘÍ ŠKOLKY
netopýři se páří na podzim
můžou se rozhodnout, kdy otěhotní

zelená stolice u holuba = hladověl
závodní poštovní holub z Maďarska
našel se v hospodě

R-K strategie
reprodukce
městská policie

rorýsi ve školce
straky jsou přemnožené, jen změnily strategii

ptáci zapomenou
ježci zapomenou
ježci jen spí

strážníci hlídající holuby
aby neblokovali dopravu

pasti
nezastřešené světlíky
(pokud síť nahoře)
staré sítě – díry
holubi to prokouknou, ale pak se zamotaj

severojižní migrační trasa Prahou podél Vltavy

chřástali, sluky, kormoráni, kachny, rákosník zpěvný, brkoslav

červíčkování – sluka – dlouhý zobák na vybírání

v České televizi sluka narazila do skla na Kavkách

synantropie
daná tím, že se krajina mění (voda, chemizace, mizení hmyzu)
polní zajíci rodící se uprostřed sídlišť
sovy jsou v Praze, protože je tu víc starých stromů než v okolí
habitus je nejživější

rorýsi – skalní
když jsou skály zarostlé (jsou rádi za Hřensko)
nebo je krajina neuživí
budovy jim připomínají skály
rorýsi už typicky sídlí jen ve městě

Albert ve Vlašimi – ochoz, parkoviště
vapkou strhli hnízda
ptáky vyhodili do koše
pár prochladlých ptáčat zachráněno

umělý hnízda – nemají důvěru
kdyby zahnízdil jeden, ovlivní to další
sýkorkám nevadí umělá hnízda
sýkorky nejhorší na držení v ruce
hajzlíci zákeřný

strom je biotop sám o sobě
hmyzí hotely v módě
simuluje pestré prostředí, různé materiály, dutinky
hlavně pro včely samotářky
pak to daj na anglický trávník, do stínu

OC Šestka
vlaštovky na parkovišti
jiřičky na střeše
xkrát ročně vlítne

Kotva – zasíťovaná, potrhané sítě
kočky mají agresivní ústní mikroflóru

roční štěně vlka ve škarpě
rehabilitace
veřejnost, nejde to vyhrát

Foto Prokop Pithart

9/10/2023, LUBOMÍR TICHÝ,
KDYŽ NA NĚJ NESAHÁM, TAK NIC NEVIDÍM

Pět autorů, básníků a prozaiků (Urbánková, Tichý, Myšková, Zbořil, Iljašenko, Dvorská) prožilo den s Pražskou zvířecí záchrankou a její záchranářkou Kateřinou Landovou. Básně a prózy, které z tohoto zážitku vznikly a vzniknou, budou představeny na večeru 14. listopadu 2023 v Laichterově domě v Chopinově ulici. Požádal jsem všechny autory, zda by mi nejprve neposkytli zápisky, poznámky atd., které si v průběhu toho dne nebo krátce po něm udělali. Je to jen surovina. Ale tak poutavá. -pb


+
Sedíme na pohovce v budově Domu ochránců přírody. Maďarský závodní holub, jehož majitel se prozatím neozval, oďoubává umělou chryzantému. Nikdo nevolá. Po hodině se zjeví první, skřípavý telefonát – žena z Boskovic našla poštolku, která sedí jako „ouhrobeček“, nebo jako „pohrobeček“, nebo dost možná jako „oukropeček“. Snad něco z toho – u všech variant si však představuji dravce sesutého v kanalizačním žlabu, již trochu splynutého s okolní šedí.


+
Zatímco záchranářka Katka vyštrachává z auta kartonovou krabici, dosud plachá žena, jejíž kočka donesla v tlamičce na práh mládě červenky, se blíží k mým dlaním. Nehnutě civí na rozcuchané ptáče, pak se letmo podívá na mě, taky rozcuchaného, a nakonec s upřeným pohledem někam mezi nás prohodí: „Nedívej se na mě takovýma očima, to raději mluv.“


Kam s ním?

  1. „No jsem teď v tramvaji, mám ji [straku] v igelitovém pytlíku, dojede se na konečnou a uvidí se.“
  1. Krabice od značkových bot rozpíchaná skrz naskrz. Představuji si, že byl tento úkon proveden zuřivě a zároveň s opojením, propisovací tužkou s logem nějaké lokální řemeslnické firmy. A doufám, že i s trochou vědomé marnosti, neboť vložená hrdlička by se bez děr naprosto obešla.
  1. „Žena ho [rorýse] dala do skleníčku [nebo do skleničky?!], ono bylo chladno, tak na noc, ať to dá, takže tak.“
  1. Paní, která údajně našla „drozdíka“: „Já na něj šáhla a je hrozně studenej, jsem ho tady zabalila a nahřívám trochu troubu, že bych ho zkusila přihřát, ne upéct, dala jsem na něj trochu vaty.“
  1. Z dortové krabice jsme vybalili jiřičku s jakoby užmoulaným křídlem, která nepřežila.

+
Nejčastěji volají děti (mají oči blízko u země) a matky s kočárky (vlečou se a vláčí s sebou často děti, které mají oči blízko u země). V případě dětí je to vždy poněkud ujásané. Představuji si to jako zážitek. A představoval jsem si to tak i u dvou zhruba desetiletých kluků z Ostravy-Poruby, kteří nalezli „zraněnýho ptáčka, co nemůže lítat“. Když hovor skončí, smějeme se – krapet jejich bezelstné bezradnosti („Jakým způsobem je zraněný?“ – „No…nemůže lítat.“ – „To nemusí být úplně důvod, proč nelítá.“), krapet radostně tomu, že kluci nyní budou ptáčka fotit, hledat pro něj krabici a nakonec jej donesou na místní záchranou stanici. Je to jasné – budou mít zážitek. Na whatsApp přichází ověřující snímek, který vskutku zobrazuje nehybného drozda. Ale až po chvíli Katka upozorní na kolonku uživatele: „Co to tam maj za divnýho chlapa?“ Zaostřuji a svým očím spíš nevěřím: desetiletý klučina si jako profilový obrázek zvolil fotografii Andrewa Tatea – muže, který se na sociálních sítí machisticky prezentuje jako ideál mužnosti, který o ženách mluví výhradně jako o kurvách a čubkách a kterého celá řada dospívajících kluků téměř uctívá. Zážitek se skvrní a já myslím na to, jak bych reagoval, kdyby informace o chrabré záchraně drozda a patologickém fanouškovstvím přišly v opačném pořadí. A že to celé vlastně nemusí být v rozporu.


+
Kavka před vylíhnutím – tak prezentoval jeden muž jeden svůj nález z pangejtu. Dosud nevím.


+
„Doma mám raněného ježka.“ – „A jak je zraněný?“ – „Zraněný… já jsem šla… už ho mám skoro týden… našla jsem je mladé stočenýho do klubíčka tak jsem ho vzala na chodníku… vzala jsem ho do stráně do rostlin a když jsem šla zpátky z práce tak tam byl pořád ležel stočené do klubíčka… tak jsem ho vzala dom šla jsem na veterinu jenže oni nemají zkušenosti s ježkama tak jsem mu udělala pelíšek ze sena v prádelním košu dala jsem mu vodičku dala jsem mu ježčí granule z těch červů ale nevím co dál… on hodně spí mám pocit že špatně chodí vrtoší se v tom košu.“


+
Pavilon – donedávna jsem žil v domnění, že toto slovo bývá spojováno jen a pouze se zvířecím kontextem. Ano, viděl jsem takové nápisy i v areálech maloměstských odborných učilišť či u lékařských středisek, ale vždy jsem nacházel jasná vysvětlení – no jasně, tak tam mají nějaký pavilon k výuce biologie, no jistě, pavilon, tam bude pár drobných opiček a zakrslých ovcí, aby se děti s prasklým meniskem během léčby trochu rozptýlily.


+
Vyzvednutá zvířata nikdy nepojmenováváme, s výjimkou maďarského závodního holuba, který s námi jezdí v „totálně zasraným autě“ (a výrazně se na tomto stavu podílí). Katka mu chvílemi řekne „vrkáči“ či „zobáku“ – to jsou ovšem pojmenování s malým písmenem.


+
„Prosím vás, našli jsme jakoby výra sraženýho… já vám to vysvětlím… my jsme v Kuchánově u Měřína v restauraci… asi tady byl zašitej v trávě… má pravou letku přetočenou… helejte já vám to vysvětlím… výr si zalezl mezi plot a túje a tam je a basta.“


+
Nálezci skládají zvířatům dobré komplimenty – zejména, když sami rozechvěle netuší:

„Křidýlka má pěkný, ale já vůbec nevím teda jako.“

„Hřbet jak duha.“

„Říkáte oči? No krásně, krásně otevřený.“

A ten nejuznalejší:

„Když na něj nesahám, tak nic nevidím.“


+
Strach z neznámého zvířete většina lidí odbourává obvyklými metodami, například polidštěním („ségro,“ šišlaly ženy z obchodu s předraženým oblečením na zraněnou kavku) či přetvořením na uchopitelnějšího tvora (z krutihlava se tak stává „supík“ a jiné – paradoxně exotické – druhy známé z animovaných seriálů). Čouhá z toho jak nevědomé přiznání lidské (omezené) perspektivy, ale zároveň i rezignace na (naivní) možnost vžít se. Každopádně jsem to i já, kdo v momentu, kdy volající hlásí, že nalezený tvor „hodně chodí a je strašně plachej“, vidí na hladině rybníka jen sám sebe.


+
Paní z vesnice poblíž Kyjova nám volá o nálezu chovného holuba diamantového, byť již s odstupem. Už prý zařídila inzeráty, což je na obcích specifický žánr – papíry v eurofolii s různobarevným písmem, které pak už jen bledne až do zmizení, s hromadou vykřičníků, s rozostřeně naskenovanou fotkou, narafičené na nejrůznějších místech od oficiálních vývěsek po útlé stromy na okrajích remízů. Tak snad.

Zlomky:

„Super, on zavírá oči, tak máme strach, aby nám neumřel.“

„Na rušné ulici, vím, že ho nemám brát, ale je mi jasné, že by ho tam někdo zašlapal, takže jsem ho vzala.“

„Děkuju mockrát, protože vnučky, ty jsou z toho úplně vedle – já musím něco dělat.“

„Jsme tady na zahrádce, my tady na zahrádce máme… supluju jakože hospůdku a krámek… a my ho nechceme dávat do popelnice.“

„Dneska je takovej apatickej, nevnímá, leží, dejchá.“

„Já nemám problém, my jsme hrozně na zvířata, já nevím, co bych k tomu řekl.“

„Přiletěl sem jako na koni.“


+
Holub domácí zavěšený hlavou dolů na motouzu, který pod mostem u Florence zřejmě zanechali betonáři. Rozestavujeme drobné štafličky, přičemž se nabízí muž z vedlejšího „bazárku“. Ten podle pobledlých cedulí nabízí horská kola, elektrony, led televize, zrcadlovky, zlato/stříbro, ale také má prý ve skladu nějaký obří žebřík, tak kdyby bylo potřeba, tak ať tam skákneme. Neskákli jsme – holub byl jedna dvě vyvlečen a vachrlatě mířil vstříc sklům, rozštěpeným sítím a dalším městským nebezpečím.


+
„Já doufám, že to, že vyroste a bude nám lovit ty strašný holuby na Karláku, kvůli tomu se tady vysazovaly, ne?“, laškuje pan R., v jehož světlíku uvízla poštolka. Uvíznout by šlo jednoduše i v jeho bytě, který je zavalen takovým spektrem předmětů, že si již nedokážu vybavit jediný. „Bacha, tady, abyste mi neshodili léky, jo, tady mám takovou pracovničku,“ říká a my procházíme místností, kde není jediné volné místo k vykonání jakékoliv práce. Ve světlíku se v rohu choulí poštolka v obklopení beden na brambory, ošuntělých kusů příček a překlopených truhlíků – jako bych na Novém Městě natrefil na zapomenutou kůlnu ze zahrádkářské kolonie. Během minuty se opeřenec ocitá v síti, pak v přepravce a knír pana R. již není starostlivý. Vteřinu před chvílí, než se dovřou vchodové dveře, ho spatřím – v pokoji, mezi tím vším svým galimatyášem, úplně k vyfocení k rozhovoru do kulturního časopisu. Ale na co bych se pana R. ptal? Možná mám rád, když jen tak loudí v prostoru.


3/10/2023, MARIE ILJAŠENKO,
DEN SE ZVÍŘECÍ ZÁCHRANKOU

Pět autorů, básníků a prozaiků (Urbánková, Tichý, Myšková, Zbořil, Iljašenko, Dvorská) prožilo den s Pražskou zvířecí záchrankou a její záchranářkou Kateřinou Landovou. Básně a prózy, které z tohoto zážitku vznikly a vzniknou, budou představeny na večeru 14. listopadu 2023 v Laichterově domě v Chopinově ulici. Požádal jsem všechny autory, zda by mi nejprve neposkytli zápisky, poznámky atd., které si v průběhu toho dne nebo krátce po něm udělali. Je to jen surovina. Ale tak poutavá. -pb


Zkraje dne ve Zvířecí záchrance nic nejde podle plánu. Nejdřív záchranářka zjistí, že seminář pro děti o volně žijících živočiších, na který se přichystala, není dnes, ale za týden. A pak, že služební auto, se kterým jezdí do terénu, není na dvoře, ale v servisu. Dal ho tam kolega, a tak trochu jí to zapomněl říct. Mně tyhle zmatky hrají do karet: zatímco je řeší, stihnu si v kuchyňce uvařit a vypít kávu. Tu potřebuju, tuším, že mě čeká dlouhý den. Pak nabídnu, že můžeme jet mým malým zeleným fordem, kterému přezdívám kobra verde. Moc se jí to nezdá, ale nakonec kývne. Co zbývá? Odněkud ze Žižkova právě volali, že mají ve dvoře kunu a museli kvůli ní pozastavit stavební práce, tak ať přijdeme co nejdřív.

Jedeme na Žižkov. Nějaká ukrajinská paní mezitím hlásí, že v ulici, kde pracuje, se v plotě zasekl srnec. Paní volá odněkud z Troji, z ulice Jablečné, Sadové, Viniční nebo tak nějak. Kovové šprycle prý už srnci rozedřely bok do krve, ale lidé lhostejně chodí kolem a nikdo si ho nevšímá. Nejdřív je ale na řadě kuna. V Praze se vyskytují dva různé druhy, lesní a skalní. V Praze se vůbec vyskytuje tolik druhů zvířat a ptáků, že by ji dávno mohli prohlásit za Národní park. Některé z nich jsem viděla, jiné jen zaslechla. Občas o nich i píšu, nedokážu si totiž bez nich život ve městě představit.

Kdysi se mě na literárním festivalu jeden mudrlant zeptal, zda je pro mě jako pro autorku důležitý protiklad chladného, nepřátelského města a přírody. Neudržela jsem se. To je největší blbost, řekla jsem, a stejně to pořád opakujeme! Pak jsem se to snažila mírnit, rozvést: mezi velkoměstem a přírodou nejen že není žádná jasná hranice, město je v mnohém pro zvířata přátelštější prostředí než třeba pole zbavená remízků. Jenže lidé mají prostě rádi binární protiklady, nevinná příroda, zlé město, pořádek musí být.

Zaparkujeme na Žižkově, vejdeme do činžáku. Kuna se krčí v rohu dvorku, stavební dělníci ji zvědavě pozorují, jako by to ani nebyla kuna, občas hvízdnou. Ale je to kuna, ta skalní. Cení zuby, chňape kolem sebe, ale záchranářka ji rychle chytí do připraveného naběráku a strčí do přepravky. Je vidět, že má cvik, že to umí. Kuna zřejmě žila někde nedaleko, po hladkých stěnách dvorku ale nemohla vylézt zpět a skončila tu jako v pasti. Dáme ji do kufru kobry a spěcháme za srncem. Co s ní, prý budeme řešit později.

Záchranářka jede rychle, věcně. Raději jsem ji pustila za volant, bude to lepší, usoudila jsem, mám řidičák jen krátkou dobu. Na rozdíl ode mě zná pražské silnice tak dobře, že skoro ani nepotřebuje navigaci, jen tu a tam hodí krátký pohled na mobil, který držím v ruce. Slepou ulici, která končí v prudkém svahu a dál jsou jen louky, lesík a vinice, ale není snadné najít. Trochu bloudíme, pak prudce zatáčíme dolů, parkujeme pod stromem na trávě. Lesní porost je z jedné strany ohrazený vysokým kovovým plotem, z plotu svítí bílý srnčí zadek. Zvíře skutečně nemůže ani dopředu, ani dozadu. Čím víc sebou škube, tím víc se zasekává do plotu. Na boku má velkou červenou ránu.

Hasiče záchrana srnce baví: rozdávají úsměvy napravo, nalevo, veliteli do vysílačky nadšeně popisují, co že to mají právě na práci. Vytáhnou z auta speciální přístroj, táhnou ho až k plotu a pomalu roztahují příčky. Srnec má přes hlavu hozenou záchranářčinu bundu, aby se tolik nebál. Zdá se, že strachy úplně zkoprněl, nehýbe se. Když odjedou, záchranářka ho ještě chvíli opatrně přidržuje za parůžky, prohlíží si rudý bok. Spokojeně konstatuje, že je jen ošklivě odřený, ale není to nic vážného. Konečně ho pustí, srnec se rozběhne směrem k louce, ale vzápětí udělá otočku a zasekne se opět do plotu, jen o pár metru dál. Nevěřícně na sebe se kulíme oči. Myslíme na to stejný. Ne, přece nebudeme volat hasiče podruhé!

Takže se leze přes plot, jedna ho strká za parůžky, druhá přidržuje nad zemí zadek. Srnčí zadek je překvapivě těžký, srst je drsná, spíš připomíná štětiny. Ještě nikdy jsem nedržela v náručí srnce. Nohy má velké, svalnaté, bojím se, že když kopne, poletím. Hrozivě hýká a ryčí, rozedřený bok ho musí bolet. Nakonec ho vyšťouchneme ven. Za pár minut mu sundáme z hlavy bundu, srnec se rozběhne, zase udělá oblouček a…

Ne, srnky zřejmě nejsou zvířecí einsteinové. Mají silné nohy, ale zřejmě slabší mozek. To vráně nebo strace by se tohle nikdy nestalo. Vytahujeme ho z plotu do třetice a odnášíme tentokrát pořádný kus stranou, na louku, kde jsme před tím zahlédly nějaké srny. Teď konečně odběhne na svobodu. Úlevně vydechneme, ale jen na chvíli. Je čas pustit kunu. Záchranářka říká, že není důvod ji vézt k doktorce na kontrolu, je zdravá, jen trochu vychrtlá. Otevírá přepravku a pobízí ji ven. A já přemýšlím, jak k tomu zvířátko přijde, probudit se ve stínu Žižkova palcátu, kde zřejmě prožila celý svůj kuní život, a usínat v Troji. Měla tam svoje cestičky, svoje pachy, možná svoje zásoby. Co když násilné přesídlení snášejí zvířata stejně špatně jako lidé?


Záchranářka mě moc dlouho nenechá oddávat se myšlenkám. Mezitím volalo několik dalších lidí z několika opačných konců města. Musíme zpátky, vyzvednout opravené služební auto, dojet pro dva zraněné holuby a jednoho ježka, a pak je odvézt spolu s dalším ježkem a sýkorkou, které už čekají na stanici, k veterinářce. Prvního holuba potrhala na dvorku modřanské vily kočka, druhého už od rána schovávají v krabici v Základní škole na Uhelném trhu. Vrátná nám ho předává v papírové krabici, tváří se důležitě a ustaraně. Zraněného ježka, stočeného teď do pichlavého klubka, našly ukrajinská maminka s holčičkou na sídlišti v Motole.

Ježky mají rádi všichni, ale s holuby je to těžší. Mně se to nedaří, a hlavní důvod není, že mi serou do truhlíků a jejich žíravá hovna proděravují lístky sametových voděnek. Hovna na balkóně bych snesla, je to koneckonců přirozená komponenta všech živých tvorů. Jenže oni mají tendenci vytlačit ze svého revíru všechno živé, sýkorky a vrabce nepustí ke krmítkům, dokonce i straky, vrány a kavky, kteří by měli být jejich přirozenými predátory, odeženou někam na vzdálené střechy. Takže ráno nás nebudí stračí řehtačka, ani kos, ani budníček, ale jen vrkání, které tu a tam zní jako syté krknutí.

Proto mě udivuje, že holuby někdo zachraňuje, ale ještě víc, že všechny holuby, které k doktorce dovezeme, nakonec utratí smrtící injekcí. Ten potrhaný kočkou má vykloubené křídlo, nepřežil by. Ale tomu druhému není nic, má jen trochu pokroucenou nožku, kdysi si ji musel zlomit a špatně mu srostla. A všichni jsme viděli kulhavé a přitom spokojeně žijící holuby. Nevím, čím se tato drobná, trochu jakoby seschlá doktorka řídí, v duchu jí ale začnu říkat Doktorka Smrt. Kdyby měla posuzovat moji kondici, nechci vědět, jak bych dopadla. Je ale prý jedna z mála, která léčí divoce žijící zvířata. Také jeden z ježků si k ní jde pro smrt, ten druhý, plný svrabu, dostane antibiotika a vitamínovou injekci a je uložen do přepravky. Sýkorka, které záchranářka ráno starostlivě položila do krabice teplou láhev s vodou, to raději vzdala sama už po cestě. Jednotliví zachránci zvířat to ale samozřejmě nevědí, budou mít ze sebe ještě několik dní dobrý pocit, podobně jako ta šatnářka z Uheláku.

Záchranářka je otrkaná, je zdatná nejen fyzicky, ale i psychicky. Že není žádný snílek, je mi jasné už ve chvíli, když si ode mne vezme chleba se šunkou. Na vteřinu si pomyslím, že je to faux pas, protože záchranářka zvířat musí být logicky vegetariánka. Ale není, jen skoro nejí, žádné přestávky na oběd ani svačinu nedělá, protože na to nemá čas. Takže si chleba vezme,
poděkuje a hodí ho do sebe.

Už jsme najeli spoustu kilometrů, pracovní den by měl pomalu končit. Ale na Břevnově je v digestoři rodinného domku ještě uvězněný nějaký opeřenec. Samozřejmě ho musíme zachránit, takže spěcháme přes celé město někam k Ruzyni. Dovnitř nás pouští sympatická mladá žena, a pořád se zaklíná manželem, který právě odjel s dětmi na dovolenou. Manžel by si prý poradil, má plány domu a troufá si chodit po střeše, ale ona ne. Od té doby, co má děti, je prý jiná, opatrnější. Jinými slovy, soucítí s ptákem v digestoři, ale nemůže se kvůli němu zabít pádem ze deseti metrů. A nefunkční digestoř má vývod právě na střeše, takže jdeme na půdu a pak šplháme po provazovém žebříku pod samé krovy, do malé komůrky, odkud vede ventilačka. Záchranářka se souká okénkem, leze po šikmé střeše až ke komínu, pomalu do něj spouští lano.

Otvory jsou celkem tři a my se dlouho snažíme přijít na to, ve kterém to šramotí. Spuštění lana nepřináší žádný efekt. Pták se čas od času ozve někde v útrobách dvoupatrového domu, který brzy známe od střechy až po sklep. Právě tam vedou průduchy komínů, některé jsou zazděné, jiné ne. Zdá se, že propadl až úplně dolů, ale tam se nedostaneme. Není to jako u nás na chalupě, kde komínem propadaly svazky žlutých sýkor přímo doprostřed sklepa. Vypadalo to pak, jako by někdo přinášel zvrhlé úlitby nějakému dravčímu bohu. Ukončila to tenkrát až mříž instalovaná na komín. Záchranářka teď váže na lano uzlíky a spouští jej do průduchu ve sklepě. Na dno šachty je to asi metr. Ptáci jsou inteligentní, snad po  laně to opeřené neštěstí vyšplhá ven. Pokud ne, do zítřka prý zkusí něco vymyslet. Možná zavolat instalatéra a vybourat kus zdi? Tak jako tak se sem musí vrátit pro služební lano, zatím bude přemýšlet.

Nikdy se už nedozvím, kdo přesně spadl do komína, jestli kos nebo nějaký drobný pěvec, a zda se ho podařilo vyprostit. Ani jak to dopadlo s ježkem bělobřichým, který dostal silnou dávku antibiotik. Ne že by mě to nezajímalo, zajímá. Ale záchranářka mi nemá další dny čas odepsat na zprávu a já se na ni za to nezlobím. Obdivuju ji a trochu se jí bojím. Až jednou vyrostu, budu taky taková. Zatím ale můj osobní zápal končí ve chvíli, kdy dostanu hlad nebo jsem unavená. Zatím jsem jako kuna, sova a srnec.


17/7/2023, DAGMAR URBÁNKOVÁ,
OBORA HVĚZDA

Hvězdě zdar!


Stojím před vchodem, vrata otevřená.
Za zády Vypich: město tluče, mladá hrušňová alej nově lemuruje tvar lesoparku – jsou to
mláďata.
Nasazuju brýle, šnorchl a vstupuju.


Ztichlo to, jsem pod vodou. V uších dech.
Plavu lesem. Ukrýt se tak někde v křoví samoty!
Chládek pod hladinou,
všechny ryby ozobávají plankton – mechu je tu dost.


Zavřela jsem se do týpí, které je měsíc od měsíce v dezolátnějším stavu. Kůra z větví téměř
všechna pozapadala. Mně za týl.
Vidím oblohu na mnoha místech – chtělo by to pozašívat.
Ovšem rázem přišly veverky a řekly, že to teda ne.


Je to tu jejich.
Ale nejčastěji vídám hlídat stezky datly.
Myslí si, že nejsou za kmeny vidět.
Pokukují tak vesele!


Potuluju se.
Divým česnekem.
Česnek podivný je téma celé Hvězdy: neprojdeš, aniž bys nenačichl.
Nejhustěji vykvétá v dolní části poblíž mokřadu, kde se už od brzkého rána nenápadně sklánějí muži i ženy se sáčky. Nejchutnější lístky jsou sotva nad hlínou, někdo pojídá už tady, někdo až doma. Mléčný květ se ohýbá a cinká.
Pesta voní z oken ptačích budek
až sem.


Pokud nechcete čpět – vyčpívat cestou domů – za zídkou si vyklepejte kabát!


Kel šedé větve je tu navždy – v rybníčku u Libocké brány.


Okraj na čtyřech místech olízaný strunami mnohaletých hladin, nohy stolů zapíchané v kal. Dennodenně se sklíčka zařezávají do noh – někdy výš, někdy níž, prstýnky kolem sloupků hluboko; lýka. A i v březích!
Lýtka?
Tmavnou, jak rosteš, jak na futra.
Mladík roste, všichni jsou tu tak velcí v mokrých obrazech. Hladina všechny polyká na opačné straně.
Čeření se dotýká letmo, roztahuje se, shrnuje ubrus a stříbří.
Mění pozice velmi rychle, nelze ho sledovat.
Vodou šlehl pes.


Rybník je nyní čistý, zelená tuleň tmy nekončí – je v ní uklopený sklep se zásobami.
Muchlatky přilepené na lesknotě odspoda. Občas se pustí dna, roztápou nohy a jak placka stoupají vzhůru, nadechnou se a jsou nad hladinou. Tam pak nedýchají. Páchají.
Někdo na dně odvazuje heliové balónky. Mnoho. A hodně dlouho.
Teď o povrch vody udeřil zvon Libockého kostela – bylo právě deset.
Rozkřiklo se to hodně.


Kačeři se perou o kachničku; zdánlivě klidné seskupení vaří, kachna pluje.
Za ní se
ve vodě plochy
otevírá čistě vykrojené vé.
Výjev je od břehu daleko.


Toto jezírko je kouzelné. Zvláštní je tím, že do něj padají buky ze svahu.
To, že buky mizí jeden po druhém, nekomentuje jediný návštěvník.
V Praze se ztrácejí lidé.
Les je teď bez listí – zranitelný. Mezi kmeny profukuje.
Pokud jsou mokré (štěstím), musí jim být chladno, když je ovane, ne?
Slunce roztápí vnitřek kabátu.


Co se asi odehrává v mozcích otužilců u Terezky za zdí? Dým ohně, jak si přitápějí, leze až sem.
Někdo namáčí jen palec – dovnitř a ven. A je v županu.
Jak by také mohl – jsa takto oděn – nořit se více do ledové hody?
Podle mě je ale i palec docela dobrý výkon.
Výhon.
Ale nejlepší výkon je, když někdo ledovou propast protne hlavou v přímé šipce. Řve, když se rozbíhá, když letí.
Když tlí!
Pak hlas sevře voda.
Otužilec ale křičí i po vynoření, máchá lopatkama a huláká na celou Liboc. Liboci, zachraň! Nebo prostě něco udělej!
Zvěř, která hlídá Hvězdu, je pohoršená.
Bodejť.
Že bych mu půjčila brýle a šnorchl?


Na konci středového bulváru jsou dva lidé.
Nevím, jestli se přibližují, nebo vzdalují.
Je to ta vzdálenost, že nevíme, jestli je to tak,
anebo tak.


Schovala jsem se znovu do týpí a čekám, kdo mě vyhodí. Vyloví.
Nedočkala jsem se, musela jsem vylézt sama!


Dobrý den.
Jo, to jste vy. A nebo ne?
Jsem k nepoznání, ve vlasech binec.

(z nepublikovaných textů)

19/5/2023, BÁSNÍCI A ZVÍŘECÍ SANITKA,
PRVNÍ DOPROVODNÝ VEČER

Dagmar Urbánková, Veronika Dvorská, Marie Iljašenko, Ivana Myšková, Jonáš Zbořil a Lubomír Tichý jezdí od 16/5 do 10/6 s pražskou Zvířecí záchrankou a její záchranářkou Kateřinou Landovou.

K celému projektu první doprovodný večer:

úterý 23/5/2023, 19 h, Staroměstská radnice
Fotograf, dokumentarista, ornitolog a také záchranář Prokop Pithart hovoří o Zvířecí záchrance, divoce žijících zvířatech v Praze a lidech mezi nimi
Petr Borkovec čte prózy volně inspirované jízdami se Zvířecí záchrankou,
zvířaty, rozhovory se záchranáři a s lidmi, kteří ke zvířatům v nesnázích nejsou lhostejní.

Podrobné představení projektu Básníci a Zvířecí sanitka.


Prokop je ornitolog a záchranář divoce žijících zvířat, kterým se v Praze přihodí něco nepříznivého. Když najdete cestou z práce strakapouda, který narazil do čiročirého skla kanclu ve dvacátém patře a krvácí, zavoláte Prokopa a on přijede a omráčeného strakapouda možná zachrání. Působí také jako spasitel zvířat, o nichž si zmatení (a tudíž neustále dojatí) lidé myslí, že jsou v nouzi. Když objevíte v jarní trávě ubohého vyděšeného ztraceného opuštěného zajíčka, jehož je zapotřebí zahřát, pochovat, odnést, utěšit, zatelefonujete Prokopovi a on vám vysvětlí, proč se ho nemáte dotýkat nebo proč ho máte položit tam, kde jste ho – ach jo! – sebrali. Někdy s ním jezdím. Dívám se, jak zachraňuje, učím se myslet a v autě poslouchám jeho historky o zvířatech.

12/4/2023, SAKURY, ŠAFAŘÍKOVA ULICE, VINOHRADY

Ne, vinohradská ulice Šafaříkova není pojmenována, jak se lidé domnívají, po oblíbeném dějepisáři a starožitníkovi Pavlu Josefu Šafaříkovi. Název dostala po zapomenutém cestovateli a japanologovi Antonínu Šafaříkovi, který uměl moc hezky zpívat a z Kjóta si přivezl moc hezkou manželku. Trochu překládal a dělal něco pro muzeum – a manželka si mezitím v Moravské ulici našla milence. Byl z toho skandál a děsně řečí. Moc hezká Japonka se nakonec rozešla jak s manželem, tak s milencem. Stala se populární gejšou na Karláku – stávala kousek od Ignáce – a ačkoli šla z ruky do ruky, postupně rozprodala všechna kimona. Dál se ví už jenom to, že ji našli zmrzlou.
V roce 2005 si na tuhle pohnutou historii vzpomněl nějaký melancholik ze zastupitelstva Prahy 2 a navrhl po kjótské krásce pojmenovat kratší ulici, na té ulici vysázet alej japonských švestek a zřídit tam konečnou tramvaje. Jenomže japonské jméno neprošlo hlasováním, protože chlapi na zastupitelstvu vůbec nevěděli, jak ho vyslovit a skloňovat. A tak udělali, co věděli: uličce dali jméno podle manžela. Alej švestek a konečná naštěstí hlasování ustály.
Ach, Šafaříkova ulice! Nejtesknější v celé Praze! Když sakury na jaře kvetou, smráká se, ale světla je ještě dostatek, a v ulici zastaví prázdná rozsvícená tramvaj a stojí a stojí – je to taková nálož stesku, že to nelze vyslovit. Květy japonských třešní se objevují znenadání a společně, na začátku vesny jsou tmavě růžové a zvlášť ráno pevně stojí – jako svíce, jak prsty vzdělaných japonských společnic, chtělo by se poznamenat – na větvích, za nimiž se otevírají okna činžovních domů. A všichni, kdo z oken zívají, přestanou – a nervózní z té křehké krásy si zapalují cigarety. V Šafaříkově ulici se zjara kouří ve všech oknech. Kouří nekuřáci, kouří matky i větší děti, hulí i ti, kteří mají od lékaře přísně zakázáno hulit. „Ježišikriste, kvetou sakury – musim si dát jednu, nebo to nepřežiju!“ Takové jsou dubny a květny v Šafaříkově ulici.
Čímž to nekončí. Hutné růžové střapce, kterých ty stromy nesou víc, než je přípustné, než je zdravé, než je rozumné, začnou blednout a krepatět a po plátcích padat k zemi. Zvedá se mírný vítr a vmetá hrstě okvětních lístků do večerek a optik. Je zase večer, lístky se lepí k matným kapotám zaparkovaných aut, na které dopadají poslední paprsky. Tramvaj čeká a zdá se, že poryvy sakurových květů odměřují něco, co se tohoto čekání týká. Nikdo z lidí ani věcí ale vůbec neví co – všichni dohromady stojí, zírají a svírá se jim srdce. Slivoňový vítr fouká a paní Šafaříková z Kjóta zpívá odkudsi z dálky řazené haiku. Nejsme už všichni mrtví? Dokonce dávno mrtví?
Později z vrátnice kancelářského domu vystřelí sekuriťák a začne si padající květy sakur fotit. Pobíhá s mobilem mezi auty a kmeny a sakury nahlas oslovuje „vy moje třešničky zlatý!“. To ulici částečně probere z melancholie, pocitů pomíjivosti, zmaru atd. A její obyvatelé přežijí další opad sakur. Ale rok od roku je to těžší.


čtvrtek 13/4/2023, 19.30, café Fra, Šafaříkova 15, Praha 2
Saigjó: sakury, srpek, smutek
anebo Sakury v Šafaříkově ulici už rozkvétají
a japanistka Helena Honcoopová je u toho!

Cestou domů
do rodné vísky
vím jediné:
srdce mých blízkých se změnilo,

však vůně sakur jistě ne.
Kakinomoto no Hitomaroa (c. 680– c. 720)


Květy padající
ve vlastním srdci nevidím.
Alejí třešní
se navracím a náhle vím,
že nejsem týž jako dřív.
Mnich Saigjó (1118–1190)


K jezeru duje
vítr z hor a snáší květy
sakur na hladinu.
Rýsuje dráhy člunů
plujících v bílém stínu.
Dvorní dáma Kunaikjó (†1207)


Kore ya mishi Kdoví, co vidím?
mukashi sumiken Z místa, kde jsem kdysi žil,
ato naranu nezbyl ani stín.
yomogi ga tsuyu ni Jen mihotání měsíce
tsuki no kakareru v rose na hustém křoví.
Mnich Saigjó (1118–1190)


Všechny básně v překladu Heleny Honcoopové.


6/4/2023, Z ÚVODU
ke čtení Jakuba Řeháka ve věži

Číst básně na zajímavých místech nebo je na divná místa malovat a vyvěšovat, mě nikdy příliš nelákalo. Poezie ve vlaku, v metru, na poště, v krematoriu nebo ve vypuštěném bazénu mě jako posluchače a čtenáře vždycky rušila, jako autora silně stresovala.
Navíc: Když jsem kdysi souhlasil, že budu číst do strašně zesíleného mikrofonu lidem ve frontě na hlavní bratislavské poště, lidé s dopisy a balíky na mě několikrát zavolali ochranku. Poštovní sekuriťáci byli ale samozřejmě se situací obeznámeni a řešilo se to tak, že ten nejvýmluvnější z nich občas přistoupil k mikrofonu a občany uklidnil a vysvětlil jim situaci a také vyjevil své názory na poezii. Byl tak okouzlující a vtipný a ulítlý, že moje texty, které následovaly, jeho dynamickému slamu nemohly vůbec konkurovat.
A tak jsem s podobnými věcmi skončil nadobro.
Ale ohledně dnešního čtení jsem povolil.
Původně se tento večer měl odbývat na věži chrámu svatého Mikuláše na Malostranském náměstí. Když jsem totiž do té maličké místnůstky, která kdysi také sloužila jako pozorovatelna Stb, poprvé vystoupal, představil jsem si okamžitě, že by bylo krásné, kdyby právě tam zazněly Řehákovy dlouhé městské básně, při niž, když je čtu dostatečně dlouho (nebo je ještě lépe čte autor sám), mívám pocit, že letím závratnou rychlostí městem nebo nad městem. A říkal jsem si, že když se do vrcholku věže natlačí hodně lidí, tolik, že budou mít pocit, že to s nimi celé za chvilku spadne, a někteří možná budou mít závratě ze strmého pohledu z okýnek, které mají u nohou, že to bude přesně ono. Ale s Mikulášem to nakonec z bezpečnostních důvodů nevyšlo.
Tak jsme alespoň tady, ve vodárenské věži. Taky dobrý!
Poprosil jsem Jakuba o „básně z ptačí perspektivy“ (tak jim říkám já), texty, u nichž mívám dojem, že se dívám ptačím okem, které sviští, nebo složitým okem vážky, dojem, že vidím všechno naráz – a zároveň (protože oči ptáků i vážek jsou tajemné, málo prozkoumané) zahlédám každý detail tak ostře jako nikdy předtím. Velmi podivné ulpívání ve velké rychlosti – takové jsou ty texty.
Vždycky se mi líbila řecká báje, v níž Diana promění lovce Aktaióna v jelena. Zvlášť to místo těsně po proměně. Aktaión o ní totiž zprvu neví, žene se lesem, myslí si ještě, že je člověk – a je naprosto opojen tím tryskem, kterého je náhle schopen, tím způsobem pohybu, jakým se dokáže pohybovat mezi stromy, v houštinách. Také taková je Jakubova poezie – jen místo jelena jsme proměněni v poštolku obecnou, falco tinnunculus, řád: sokoli, čeleď: sokolovití.
-pb

SAKURY, SMUTEK, SRPEK
S HELENOU HONCOOPOVOU VE FRA

čtvrtek 13/4/2023, 19.30, café Fra
Saigjó: sakury, srpek, smutek
anebo Sakury v Šafaříkově ulici už rozkvétají

S Helenou Honcoopovou o japonských sakurách,
mnichovi a básníkovi Saigjóovi, který to se sakurami dovedl
jako nikdo jiný, a také o Ministerstvu poezie a starých básnických soutěžích.
Čtení překladů a komentáře a drobná pozorování před kavárnou.
Úvod Petr Borkovec


Je to zář luny, 
co mě k pláči dojímá,
když tu přemítám?
Dívám se na její tvář –
je tak smutná jak ta má!

Saigjó

Foto Petr Holý

4/4/2023, ŠEST
básníků, kteří budou v květnu jezdit
se Zvířecí záchrankou a psát si deník jízd

Dagmar Urbánková
Marie Iljašenko
Veronika Dvorská
Lubomír Tichý
Jonáš Zbořil
Ivana Myšková



4/4/2023
MIROSLAV OLŠOVSKÝ
Sedím na střeše jakéhosi pražského domu
a snažím se psát, abych neskočil dolů


Voršilskou za rozbřesku
Kdykoli procházím Národní třídou, cítím, že naděje není už v ničem, ani v těchto tvářích, ani v tělech, která se tu kolem shromáždila. Když slyším k ránu ve stromech probouzet se ptáky, děsí mě to.


V zaprášené kavárně Arco
Viděl jsem muže, kterého prostor jakoby neustále zkracoval. Sedl jsem si vedle něj, když do sebe soukal vidličku.


Zmizelým Valentinským náměstím

Lepila se na mě kůže, mramorové ticho. Hlas mě vrhal do propasti a vábil. Letěl jsem napříč prázdnem a v tichu pozoroval hvězdy, abych dosáhl dna. Nepamatuji si na sebe, tak jak se mám popsat? Ruce v dlaních se zkroucenou hlavou, stín deště a ještě cosi, co vyluzuje šepot.


Dolů Tržištěm

Zohaven nocí zůstal jsem stát pod nesmírnými kopci. Pohyb ustal jako déšť. Nade mnou nebeská zjevení, aparáty prázdna. Jediný způsob, jak se sobě přiblížit, je zabít se. Už teď se prázdnota nadouvá smyslem až po okraj. Vzápětí přeteče do prostoru přede mnou.


Na Můstku

Unavení, zbyteční lidé, zavěšeni ve studené tramvaji. Nic s námi nepočítá, zůstáváme nezahrnuti dokonce i v oblastech, o kterých jsme si dříve mysleli, že jsou trvale v nás. V metru sledujeme cizí životy, tváříme se jako ti druzí, jen abychom se nepoznali. Bojíme se, že když nastoupíme, odjedeme odněkud, kde jsme raději měli zůstat spolu se svým strachem, že se nám už nikdy odjet nepodaří. A tak dál přešlapujeme na místě, neustále přesedáme z vlaku na vlak, vylézáme na povrch a zase zalézáme. Zavrtáni do sebe přetrváváme a vítáme bujaře jeden druhého v jakési zející prázdnotě právě otevíraných dveří.


Nad staroměstskými dlažbami

Sedím na střeše jakéhosi pražského domu a snažím se psát, abych neskočil dolů. Obepíná mě touha po pádu jako křídly rozvířený prostor. To, že píšu, znamená, že jsem ještě neskočil. Dole se procházejí jakési tečky, zatímco tady detailně pozoruji těla ptáků vedle sebe na římse nebo volně zavěšená v prostoru a nehybná jako na obraze. A jen křik jim rozdírá hrdlo.

Ukázka z chystané knihy Psaní mi za rukou běhá jako pes.

Foto Prokop Pithart

29/3/2023, TADY ZVÍŘECÍ SANITKA, DOBRÉ RÁNO!

Od šesti sedíme s Janou ve zvířecím záchranářském kanclu v Michli a čekáme, kdo první dneska zavolá a ohlásí nějakou nepříjemnost, která se dotýká divokých zvířat v Praze. Jana si dělá papíry, nějaké vyúčtování, myslím, a já – nic, čekám s ní na telefon a dívám se z okna na Botič, jestli se někde nemihne ledňáček. Ledňáčků je tady víc nežli kachňat, řekla mi Jana. Zatím jsem žádného neviděl.
Myslím, že Janu, akční zvířecí saniťačku, spíš mírně štvalo, že v jednom kuse tak zaníceně vykládám o zvířatech, o kterých dohromady nic nevím. A že se pořád na něco udiveně ptám. Nejdřív se jí to asi zdálo zajímavý a taky si říkala, že ta reportáž, kterou napíšu, možná zvířatům v nouzi pomůže a lidi v Praze si jich budou víc všímat, ale později toho na ní bylo moc a v duchu si asi pomyslela, že jsem mluvka, vyplašenej a trochu moc nadšenej. Proto mi řekla to o ledňáčcích – aby mě trochu ohromila a usadila a koneckonců, abych zmlknul a hlídal potok.

Potok teče, telefon nezvoní, leďňáček taky nic.

Když mi Jana včera vyprávěla, že shání parťáka ke zvířatům a že se do konkurzu přihlásily skoro samý holky, řekla o nich pochvalně – ihned bylo jasný, že je tím oceňuje! – , že to byly „samý sporťačky“ –, a tohle přesně je ona sama, sporťačka, vytrénovaná, hubená, utažený vlasy, vážná i tehdy, kdy se jí něco líbí, a jako by permanentně připravená, že v příští vteřině se bude potřeba rozhodnout a že nesmí udělat chybu. Nevím, co všechno má za sebou. Vidím, že si na zápěstí nechala vytetovat kapradinu – velikej rozvinutej list, kapraď samec, modrej, přes celý zápěstí až k lokti. Když jsem Janu uviděl poprvé, samozřejmě jsem si kérky všiml, ale myslel jsem si, že je to strom. Anebo křídlo. Ale má tam kapraď samec, ptal jsem se jí. Proč si dala vytetovat zrovna tohle, mi neřekla. I když jsem se taky ptal. Jenom kývla na tu kapraď.

Je už sedm a pořád nikdo nevolá. Na stanici je útulno, zavírají se mi oči, a když se nezavírají, otupěle civím k potoku, na jehož březích leží hromady proutí z předjarní prořezávky. Čerstvě zastřižené a seřízlé konce větví a větviček svítí jako žluté body a břeh pod nimi se už povléká novým zeleným porostem. Ledňáček se neukazuje.

Pak zazvoní telefon. Jana pouští hovor nahlas, abych slyšel. Volá paní s tím, že u Národního divadla sedí racek. Říká, že tam sedí už čtyři hodiny a nehýbe se, že ho viděla, když ráno vstala a šla nakoupit, že tam byl, když se z nákupu vracela, a že teď, kdy odchází schůzku tam racek dřepí dál. Jak z kamene! Není to divné? Jana jí odpovídá, že neví, že možná ano, možná ne, že počkáme, a ptá se, kdy se bude ze schůzky vracet. Paní neví, jde na důležitou schůzku s právníkem – ale doufá, že za dvě až tři hodiny. Dohodnou se tedy, že za dvě až tři hodiny znovu zavolá a pokud tam racek bude, rozhodneme co dělat. Paní slibuje, že se ozve, a zavěsí.

„Možná něco snědl a má otravu,“ říká mi Jana naprosto vážně, když vidí, že se tomu rozhovoru usmívám.

Už se neusmívám. A polykám všechny vtipné poznámky, které jsem si připravil.

Naštěstí Janě znovu zvoní mobil.

V Modřanské rokli, hlásí rozčilený ženský hlas, plave na rybníce kačer, který má v krku šíp z kuše. Skrz naskrz. Jak tohle může někdo udělat?, jak to je vůbec možný? lidi jsou zrůdy!, opakuje hlas dokola.

Okamžitě se zvedáme.

Nastupuju a myslím na racka, který se nehýbe, kačera plujícího po hladině s šípem v krku, na ledňáčky, které jsem neviděl. Do toho zvoní další telefon: labuť zamotaná ve fotbalové brance někde na Břevnově.
Jana mluví do telefonu přepnutého na hlasitý režim a modrá kapradina prudce otáčí volantem ze strany na stranu. Jana kličkuje a prosmýká se mezi auty, chvilku jede dvěma koly po chodníku. Vtom skoro vykřiknu – málem jsme nabourali! Jana – aniž by přestala probírat labuť uvízlou v brance – po mně koukne a usměje se.

Ale… možná se mi to jenom zdá.


22/3/2023, UDÁLOSTI:
ŘEHÁK, HONCOOPOVÁ, PITHART,
HALMAY, TOMÁŠEK, TARNOVSKI


úterý 4/4/2023, 19.30, Novomlýnská vodárenská věž, Nové mlýny 827/3A, Nové Město
Jakub Řehák, Konkrétní poštolka

Básník a esejista Jakub Řehák čte své „panoramatické básně“
a básně „z ptačí perspektivy“ a hovoří o antologii básní o Praze, kterou uspořádal.
Úvod Petr Borkovec

Jakub Řehák (1978) je významný český básník, esejista a kritik. Laureát Ceny Magnesia Litera za poezii (2013). Jeho zatím posledními knihami jsou básnická sbírka Obyvatelé (2020) a soubor esejí Poezie ve věku vnějškovosti (2022).

bulváry a chodníky se naplnily prachem
který se valil do horkého dne
banky a přístavy na podvozcích
růžová auta Evropy
hořící zahrady
plné falešných palem a opuštěných jezer
výlety po městě
báje rostoucí za kulisami kopců /JŘ



čtvrtek 13/4/2023, 19.30, Café Fra
Sakury v Šafaříkově ulici už rozkvétají

S Helenou Honcoopovou o japonských sakurách,
mnichovi a básníkovi Saigjóovi, který to se sakurami dovedl
jako nikdo jiný, a také o Ministerstvu poezie a starých básnických soutěžích.
Čtení překladů a komentáře a drobná pozorování před kavárnou.
Úvod Petr Borkovec


úterý 23/5/2023, 19 h, Staroměstská radnice
Fotograf, dokumentarista, ornitolog a také záchranář Prokop Pithart
hovoří o Zvířecí záchrance, divoce žijících zvířatech v Praze a lidech mezi nimi
Petr Borkovec čte prózy volně inspirované jízdami se Zvířecí záchrankou
a rozhovory se záchranáři a představuje projekt Básníci a Zvířecí sanitka


Svět knihy, Výstaviště
12/5, 18 h, Sál mluveného slova
Brusnice na dálku byla jen holou dlažbou s odlesky lamp
Tomáš Tomášek & Petr Halmay

Veřejné čtení ze sbírek Tomáše Tomáška Hládkov a Petra Halmaye Skrytá kopie.
Uvádí Petr Borkovec, čte Petr Halmay.


Svět knihy, Výstaviště
12/5, 19 h, Sál mluveného slova
Borkovec & Tarnovski

Kostely a antikvariáty
Prózy Petra Borkovce a živý soundtrack Járy Tarnovského. Pláže Smíchovského nádraží, lůžkový kostel sv Ignáce, bar Solitude na Žižkově a kos zpívající na Karlově náměstí písničku z 19. století

„V živé akci se prozaické texty Petra Borkovce a zvukové krajiny Járy Tarnovského slévají a prostupují v cosi třetího, co před okamžikem performance neexistovalo,” napsal hudební kritik a dramaturg Pavel Klusák. Právě on stál u vzniku tohoto projektu sbližujícího současnou prózu a experimentální elektronickou hudbu, když oba umělce kurátorsky propojil v rámci posledního ročníku festivalu A Day of Sound.

21/3/2023
JAKUB ŘEHÁK
GRÉBOVKA aneb souboj parků
Příspěvek k tajné geografii


Průběh chůze se podobá průběhu básně. Při chůzi ke mně proudí obrazy a mysl spontánně vyplavuje věty a slova. Jít městem je stejné jako psát báseň. Toto je krátká báseň, jedna z mých každodenních procházek po blízkém parku. Neviděl jsem Grébovku růst, ale znám ji, mám k ní důvěrný, ambivalentní vztah. Grébovku kdosi uschoval mezi domy a jako koberec rozvinul z kopců Vinohrad. „Grébovka je falešná, našminkovaná,“ řekla mi jednou Dorotea, se kterou jsem se tady seznámil. Každý den stoupám do prudkého schodiště, které se zvedá k náhorní plošině nad vinicí. Míjím lisabonské domy v ulici Košická. Bílé domy pokojně rozjímající v ulici vedle prudkého svahu, jako by do Prahy ani nepatřily.

Když stoupám do schodů Grébovky, opisuji pohyb ne nepodobný pohybu plavidla ve zdymadle, které je vyzdviženo do plavební komory. Kolem mne proplouvá mohutný zaoceánský parník nuselského údolí. Vane tu suchý vítr, který má okrově žlutou příchuť jako barva pískovcové masy, z níž je postavena nedaleká grotta. Samotná grotta je pro život Grébovky esenciální a i v mém životě hrála stěžejní roli. V parku se borovice vzpínají proti nebi. Praskot suchých větví, smůla ztuhle tekoucí po kmeni. Borovice je tajemný strom, který podněcuje obraznost. Smrk je banální a strohý, ale borovice dodává pražským zákoutím přímořský ráz. Toto město je mořem lidských hlasů, kroků a výkřiků, ale skutečné moře mu chybí. V Praze je nutné snít o jiných životech. Jako o nich sním já, když jdu Grébovkou, ale v hlavě, v bočním mozku mi při tom problikávají obrazy Folimanky. Jiného tajemného parku u Botiče, přes který přepadávají krátké mosty, a já si tu připadám jako v miniaturní ztrouchnivělé maketě Petrohradu, co se brzy zřítí.

Folimanka ve svém jméně obsahuje šílenství. (Francouzsky „la folie“ – šílenství). Folimankou kráčejí hloučky lidí a mají rozsvícené dlaně plné čerstvých nápojů. Uzavírají mezi sebou tajné úmluvy pod černými větvemi stromů a v letním žáru jim na temena dopadá rezavý prach. „Dokud se ve Folimance čepovalo halucinogenní pivo Ferdinand, zdály se mi dlouhé epické sny,“ řekla mi jednou Dorotea, která Folimanku také znala. „Ve snech jsem zažívala magická dobrodružství na nádražích a v dřevěných kůlnách.“ Ano. Nahořklé pivo Ferdinand nahradil banální Kozel a Plzeň. Dlouhé, výpravné, iniciační sny se odkládají.

Ve Folimance padají ořechy ke kotníkům rollercoaster girls. Bruslařky netuší, že v ořechu je zakletý můj mozek, který pomocí zrezivělých děrných štítků překládá do slov milostnou báseň plnou stesku po Dorotee. Jako Gurdžijev napsal balet Souboj mágů, který obsahoval esoterické pravdy jeho učení, tak já píšu Souboj parků, lucidní zprávu chodce o každodenních dobrodružstvích, které procházejí uchem jehly jeho vědomí a žhaví ho do běla jako prázdnou wordovskou stránku, na níž dopadají virtuální černá písmena.

Mám raději Folimanku, ale právě v Grébovce jsem jednoho večera potkal lišku, která se proměnila v ženu a jmenovala se Dorotea. Liška běžela po trávníku a huňatý ocas měla větší než tělo. Lišky jsou v Praze běžné, ale málokdy podstupují proměnu v lidskou bytost. Když se ke mně liška přiblížila, bál jsem se vztekliny a hrůzou zavíral oči, sotva jsem je však otevřel, stála přede mnou Dorotea. Normální Dorotea. Měla ráda písně Cat Stevense a vyráběla si záložky do knih. Myslel jsem na knihu Davida Garnetta Dáma v lišku. Tu knihu mi Dorotea darovala i se záložkou. Seděli jsme spolu na lavičce v parku a sledovali zaoceánský parník nuselského údolí. Pouštěli si z mobilu píseň Father And Son od Cata Stevense, vanul suchý žlutý vítr. Položila mi hlavu na rameno a já cítil, jak do mne proudí veškerá její jemnost.

Pokračuji ve své procházce kolem grotty. Připomíná Ideální palác listonoše Chevala, snovou stavbu, kterou vytesal do pískovce francouzský poštovní úředník stižený záchvatem metodického šílenství. Pískové masy grotty se mu vzdáleně podobají, ale čekají, až budou někým dotvořeny. Čekají na generální myšlenku. Na posedlost. Za zimních večerů nad grottou visí magnetická záře, která se každým okamžikem musí proměnit v nazelenalou auroru, polární záři, ale nikdy to nenastane. V posledních minutách před tím než krajinu pohltí tma, je zázrak odčarován před očima. Dorotea se mnou byla chvíli a já na ni mám už jen vzpomínky: Nahmátl jsem v přítmí grotty její záda přes šaty a cítil, že jsou jen slupkou věcí mnohem křehčích. Dotkl jsem se Dorotey dlaní a zavřel rozechvěním oči. Když jsem je otevřel, proměnila se zpátky v lišku a odběhla pryč. Do Folimanky.

Pomalu vycházím z Grébovky a dál pokračuju Koperníkovou ulicí, kterou jsem si v duchu překřtil na Ulici palácových převratů, protože v ní stojí pyšné bílé vily obehnané bílými zdmi, které jednoho dne budou pokořeny. Ale to už je jiná báseň. Báseň, kterou jsem napsal během chůze dnes, byla o dvou parcích, které spolu bojovaly o mou i tvou přízeň, Doroteo. Dva parky, co se v mysli překrývají jak minulé životy. Pokládám tento příspěvek k tajné geografii k tvým nepřítomným nohám a doufám, že se jednoho dne vrátíš. Vždyť od doby, Doroteo, co jsi znovu získala liščí podobu a zmizela, každý den dochází k novému konci světa. Od té doby, nastalo velké vymírání. A já nevím, jak ho zastavit.

březen 2023

(napsáno pro wakadokoro, praha 23. razítko.)

18/3/2023, Z CHYSTANÝCH UDÁLOSTÍ

Jakub Řehák, Konkrétní poštolka, začátek dubna, Novomlýnská vodárenská věž: básník a esejista Jakub Řehák čte „panoramatické básně“ a „básně z ptačí perspektivy“, komentář Petr Borkovec.

Sakury v Šafaříkově ulici, čtvrtek 13/4/2023, café Fra, s japanistkou a překladatelkou japonské poezie Helenou Honcoopovou o pozorování sakur, tankách a haiku napěchovaných květy, jarních básnických zápasech a mokrých kapotách aut, na něž se sakurové plátky snášejí.

Od 10/5/2023 do 15/6/2023 jezdí pět vybraných básníků s Pražskou zvířecí záchrankou (jeden den od rána do večera). Poslouchají hovory lidí, kteří objevili (nebo se domnívají, že objevili) zvíře v nouzi. Poslouchají komentáře kolemjdoucích. Poslouchají příběhy, které jim záchranářka Kateřina Landová mezi zachraňováním vypráví. Setkávají se se zvířaty, kterým se něco zlého přihodilo, dívají se na ně, zblízka (to je na tom celém koneckonců nejlepší. Kachny, lišky, ježci, strakapoudi, srnčata, zajíci, labutě. Autoři pořizují zápisky, malé reportáže, později snad i básně, které budou publikovány a představeny na velkém podzimním večeru. Z básníků, kteří jistě pojedou: Lubomír Tichý, Veronika Dvorská, Dagmar Urbánková, Jonáš Zbořil…

Dvě čtení na Světě knihy:
12/5/2023, 18 h, Sál mluveného slova
Brusnice na dálku byla jen holou dlažbou s odlesky lamp
Tomáš Tomášek & Petr Halmay
Veřejné čtení ze sbírek Tomáše Tomáška Hládkov a Petra Halmaye Skrytá kopie.
Uvádí Petr Borkovec, čte Petr Halmay.

12/5/2023, 19 h, Sál mluveného slova
Borkovec & Tarnovski
Kostely a antikvariáty
Prózy Petra Borkovce a živý soundtrack Járy Tarnovského. Pláže Smíchovského nádraží, lůžkový kostel sv Ignáce, bar Solitude na Žižkově a kos zpívající na Karlově náměstí písničku z 19. století.

O Pražské zvířecí záchrance, konec května 2023, Staroměstská radnice,
Prokop Pithart a Petr Borkovec, texty a rozhovory.

Utawase v čajovém domku japonské restauracie Miyabi v Navrátilově ulici, konec června. Básnické klání na improvizovaném Úřadu poezie. Osm básníků skládajících proti sobě v mnohakolovém zápase haiku, v nichž se objeví Praha a další povinné motivy, a mezi nimi sudí, který rozhoduje o vítězi každého kola. To nemůže dopadnout dobře! Spousta japanizujícího balastu o Karlově mostě a Týnském chrámu! Ale kdo ví, když nám japanistka Helena Honcoopová vyloží všechno podrobně a s odbočkami a bude ostřížím zrakem hlídat stará pravidla!


17/3/2023, KOSTEL SV. IGNÁCE Z LOYOLY, PARK NA KARLOVĚ NÁMĚSTÍ A NEMOCNICE (jedna předjarní procházka, s kým vlastně?)

Park, jdeme doprostřed, chodíme dokola kolem fontány a pozorujeme (nespouštíme z očí) „místo, kde končí koruny stromů“. Pozorování zapíšeme.

Rozptýlíme se (důsledně, žádné dvojice) a každý si v parku najde své místo (přičemž volí stanoviště, kde je vyšší pravděpodobnost, že může zaslechnout hovor nebo samomluvu, tedy místo, kde je v doslechu nějaký člověk). Zastaví se, možná zavře oči a po nějakou dobu vnímá pouze zvuky. Zapisuje si je.

Pak společně projdeme část parku a vydáme se podél špitální zdi směrem ke vchodu do kostela. U zdi se zastavíme – pokud to bude možné, chvilku zíráme do slunce a opalujeme se. Pak zavřeme oči a pozorujeme mžitky na sítnici. Zapamatujeme si jejich tvary a to, co připomínají.

Vstoupíme do sloupového průčelí kostela a pozorně prohlížíme stíny a světlo na sloupech, patkách, dřících, římsách, schodech atd. Pozorování nějak zaznamenáme.

V kostele sv. Ignáce:
Každý si pozvolna najde místo v lavicích (nezapomínáme na postranní), usadí se, sedí, rozhlíží se.

Po chvíli rozhlížení se soustředí pouze na to, co je v kostele bílé.
Potom pouze na to, co je v kostele červené.
Nakonec na vše, co je zlaté. (Zápisek možná, ale ne povinný)

Se zavřenýma očima pět minut posloucháme pouze zvuky. Čas je třeba si odměřit a naplnit oněch pět minut! Všechny zaslechnuté zvuky zapíšeme.

Pozorování „hladového plátna“ (závěsu, kterým je v postní době zakryt oltář) a drapérií ve zpovědnicích v „dušičkové kapli“ (první kaple vpravo, když vstupujeme). Podrobný záznam pozorování.

Obcházení kostela a hledání motivu lastury. Kde všude se objevuje? A jak vypadá?

Při odchodu se zastavíme v „lurdské kapli“. Vstoupíme a nadechujeme vůně živých květin, které jsou umístěny ve skále. V duchu si vyjmenujeme, jaké květiny kapli zdobí. Vůně si pojmenujeme, zapíšeme. Pokoušíme se o co nejpřesnější pojmenování.

V prodejně devocionálií v Ječné ulici (za rohem):
Vstoupíme (jeden po druhém) do prodejny a zakoupí jednu z menších svíček, které tam prodávají v bohaté barevné škále. Každý vybere svíčku takové barvy, která mu k tomu, co viděl v parku a v kostele připadá příhodná. V prodejně se dobře rozhlédneme!

17/3/2023, V KOSTELE SV. IGNÁCE

Kostel svatého Ignáce na Karlově náměstí otevírají v šest ráno – a já tam jsem. V dušičkové kapli, kde stojí tlusté zpovědnice s řezbami z černého dřeva, už ve tmě svítí červené nápisy. Všechny dutiny jsou obsazené. Hlasy zpovědníků nejsou slyšet, ani jejich šum nebo něco podobného (chtěl bych odtamtud něco zaslechnout, zkouším to). Zpovědnice občas zaskřípají. Ozve se tichý svist zatahované záclonky.
V lurdské kapli se modlí dvě řádové sestry mezi řezanými tulipány, irisy a dnes dokonce narcisy, které září na skále spolu s difenbachiemi, tchyniným jazykem, zelenci a jinými pokojovými květinami. Difenbachie kvete. To asi ty sestry, pomyslím si, donesly čerstvé květiny a kapli tak krásně upravily na dnešek.
Jeskyni osvětluje jediná svíce.
Nemodlím se.
Před zpovědní kaplí se tvoří fronta.
A tak si jdu mezitím přečíst farní nástěnku.
Soukromé inzeráty se na ni nesmějí věšet, mají pro ně vyhrazený jiný prostor – ale lidé sem inzeráty stejně dávají. Farnost je nestrhává. Nechává to tak.
Je únor a mráz – a v kostele se prodávají kožichy!
Prodám persiánový KOŽICH. Dámský – dlouhý – černý. Ze 40. let = poškozený! Na nižší starší paní. Jen za 50 Kč. Nutno si sami odvézt. Telefon až večer.“
Potom si čtu inzerát, který si čtu vždycky, protože tady vždycky visí. Možná ho sem přišpendlili při založení kostela:
Dvojice hledá byt. Spěchá. Nespravedlivé vystěhování. Hledáme naléhavě pronájem 1 místnosti. Muž 58, žena 54. Nenároční, obyčejní lidé.“
Někdo mě klepe po zádech:
„Jak se má pan básník?“
Za mnou stojí neznámý starý muž se zavázanou rukou, usmívá se na mě a říká, že mě přece zná a já že přece znám jeho. Říká mi, že také píše básně. A dodává, že se znal s Vladimírem Holanem, že Holan dokonce jeho verše četl a že se mu líbily. Kývám, dívám se na něj a po chvíli si začínám být jistý, že tvář muže se zavázanou rukou opravdu znám. Když potom požádá o peníze, dávám mu je. A on říká, že až se příště potkáme, svoje básně mi přečte. Pak se rozloučí.
V parku před kostelem sv Ignáce na Karlově náměstí je už světlo a kos jako o život zpívá nějakou písničku z 19. století. Ale jaro je ještě daleko.


10/3/2023, U IGNÁCE NA KARLOVĚ NÁMĚSTÍ

Sloupové  průčelí kostela stojí ve složitých sálajících stínech a nezajímá se o nic z okolí. Dokonce, pozoruju, ani o samotný kostel, kterému říkám „lůžkový“, protože sousedí s nemocnicí. Ta otevřená předsíň, kvůli které slunce vychází nad parkové náměstí, slibuje tolik, že když si do ní sednu, jsem vždycky jenom zklamaný a vůbec nic tady neprožiju. Bolí mě hlava na ozářených schodech. Na lůžkový kostel, jeho postranní oltáře a skryté boční lavice skoro nikdy nevzpomínám, zato když jsem uvnitř s řeholnicemi a zdravotními sestrami, nevím, co dřív, dívám se a všemu vymýšlím jména a mám veselou náladu. Tam venku, za kostelními dveřmi stíny pálí a balustráda z výšky šikmo bodá do zdi nemocnice.
Rozestlané postele nejsou v přítmí hned patrné, ale nakonec jich vždycky rozeznám dvanáct třináct. I dnes je loď plná. Sestřička staví k oltářům barevné plastové kýble plné vody a pak se několikrát vrací a obchází s tulipány, kyticemi eustom a gabalínek, tlustými svazky statice a malých karafiátů, které vážně rozebírá a aranžuje. V kostele jsou pořád čerstvé řezané květiny, je to až nápadné – rád si je prohlížím a někdy fotografuju, nejraději se ale dívám na to chystání. Ostatní sestřičky a sestry mají co dělat u lůžek. Tři řádové sestry v šedých šatech bez zástěr čistí něco na ochoze, kam není dobře vidět; jejich domlouvání a smích slyší ale celý kostel. Vpravo vzadu se zpovídá ve dvou zpovědnicích, svítí tam červené nápisy a červené svíčky.
Jedna moje studentka sem před půl rokem po hrozné scéně odešla rovnou ze semináře, který jsem vedl. „V pláči přímo z učebny,“jak jsem později zaslechl od kolegy. Už tady neleží. Ale já si zvykl a mají mě tu myslím docela rádi – tak chodím dál, i když tu nemám nikoho svého. Některé sestry si na mě pamatují. Nové mě už někdy předtím viděly a usmívají se, když vcházím. Nevím, jestli si to řekly, jestli všechny vědí, co se stalo a co všechno jsem tu prožil, ale zdá se mi, že ano. Alespoň něco z té historie. A takhle je to pro mě v lůžkovém kostele se vším – cítím, že i čerstvé tulipány a jejich dnešní vůně vědí o mně a té mojí studentce alespoň něco. I proto se do lůžkového kostela vracím několikrát týdně.
Jeptišky a sestřičky se přátelí. Možná se někdy vídají po práci – nikdy jsem se nezeptal, i když na to myslím při každé návštěvě. V jednom kuse si špitají, vyprávějí, všelijak se zdraví, bez ustání vědí jedna o druhé. Rád se dívám, jak se navzájem upravují, srovnávají si něco na stejnokrojích, obírají se, jedna druhé rovná prameny vlasů pod čepec nebo řádový závoj. Nalevo v zadních lavicích, vedle vchodu do uměle osvětlené grotty, sedí dvě sestřičky a drží se za ruce. Ano, stává se, jak vím, že v lavici za tichého hovoru jedna druhé položí obě nohy do klína.
„Ráda vás vidím. Máte se?“
„Děkuju. Moc dobře. Jsem rád, že jste ve službě. Máme na sebe štěstí.“
„Na nástěnce jsou nové inzeráty. Spousta. Samé knihy. To vás bude zajímat.“
„Děkuju. Přijdu se pak rozloučit.“
Čtu inzeráty, pár si jich fotím na telefon. Jdu se podívat na naše místo. Pokaždé tam jdu. Stojím nad tím kusem pozlaceného kovu, který na mramorovém dříku falešného sloupu drží tak zlehka, jako upuštěný. Kovový fantastický list, který nenáleží žádné skutečné rostlině nebo stromu, je rozložitý a zpola stočený, jako by byl povadlý. Šedočervený mramor s červeným žilkováním ho jenom na chvilku zadržel a on vzápětí spadne dál. Když říkám, že ten zlatý list je rozložitý, není to ono. Mnohem spíš působí zvětšeně. Myslím, že sochař měl za předlohu docela malé listy dvou různých dřevin – mahonu a hlohu – které zkombinoval. A zvětšil. Vždycky mám chuť na něj sahat. Někdy to dělám, někdy ne – podle toho.
Dnes stojím na našem místě o něco déle než minule.
Jako z jiného století. Jako z jiného století se ozve děsné ptačí hvízdání. „Jako z jiného století,“ opakuju si, když se za toho skřípotu proplétám mezi lůžky. Hnízdí tam, napadá mě okamžitě. Rychle vycházím z lůžkového kostela, schody průčelí skoro seběhnu a zastavím se až v parku. Myslím, že to byl špaček, protože pořád měnil zpěv – hlasitý tak, jako by zpíval mezi kostelními lavicemi. Jsem si už jistý tím hnízdem; dokonce se mi zdá, že jsem při odchodu koutkem oka zahlédl v dolním rohu jedné lavice smetí, mžitky a asi i bílé cákance, bordel, prozrazující hnízdění. Nerozloučil jsem se, pomyslím si na lavičce.
„Ty seš nasraná a já jsem z tebe rozesranej.“
„Já jsem nasraná, protože mě sereš. Seš k hovnu. Jdi do prdele.“
„Bůh je s námi, Bůh je rád, že jsme spolu. Překonali jsme to s jeho pomocí. Ty se rouháš!“
„Ať! Seš k hovnu. Jdi do prdele.“
„Ty se rouháš! Nepřidávám si už rok, změnil jsem se, vždyť víš, že si nepřidávám už rok.“
„Na to ti seru. Zase chlastáš, no!“
„Seš zlá, já to cejtim, jak seš zlá. A já tim trpim, jsem z toho rozesranej. To pivečko, to mi vyčítáš! To je pro radost. Pro nic jinýho. Rok si nepřidávám. Víš, co to znamená?“
„Nedělej na mě tydle hadí voči.“
Kouřím a dívám se, jak pár, který se zastavil u vedlejší lavičky, odchází a dál se – už beze slov – strašně hádá. Mohutný červený javor se perlí ve vzduchu. Na trávníku dnes kupodivu nikdo nesedí.

PETR BORKOVEC – básník města Prahy 2023

Petr Borkovec (*17.4.1970 v Louňovicích pod Blaníkem) je český básník, překladatel a publicista. Byl oceněn Cenou Jiřího Orteza za sbírku Ochoz v roce 1995, získal německou Cenu Huberta Burdy a jihotyrolskou Cenu Norberta C. Kasera za německý překlad sbírky Polní práce v roce 2001.
Od roku 1992 je redaktorem revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

….

Co o projektu Básník města Prahy prozradil Petr Borkovec jinde

Více o projektu Básník města Prahy