Ortel

Ortel má v Kafkově literárním díle mimořádné místo, z vícera důvodů. Zaprvé povídka vznikla za jedinou noc (z 22. na 23. září 1912), bez jediného přerušení procesu psaní. O tyto ideální podmínky se Kafka později vždy snažil. Dokonce byl nějakou dobu toho názoru, že skutečná literatura může vzniknout pouze tímto způsobem.

Za druhé stojí Ortel na počátku plodné etapy, která trvala do konce ledna 1913. Během ní Kafka pracoval daleko intenzivněji než kdy před tím. Za třetí je Ortel koneckonců první dokončený text, v němž se Kafka prezentuje „vyzrálým“ stylem. Jazyk je čistý, všechny detaily se k sobě funkčně vztahují a Kafkova typická strategie vypravování, která vtahuje čtenáře do hrdinova sebeklamu, se zde poprvé projevuje ve své ryzí podobě.

Sám autor i jeho první čtenáři a kritici si hned uvědomili, že tu jde o literární průlom. Teprve po napsání Ortelu Kafka sám sebe začal skutečně považovat za spisovatele. Ortel je nejen jediným jeho dílem, u nějž se v pozdější analýze pokoušel najít autobiografické prvky, ale také ho jako jediné veřejně četl v Praze. A jen zde se samostatného zveřejnění povídky u nakladatele Kurta Wolffa vyloženě dožadoval. Pravděpodobně Ortel silně přispěl k tomu, že byl Kafka již za svého života zařazen k literárnímu expresionismu. Boj o moc mezi otci a syny byl tehdy považován za typické expresionistické téma, důležitost „expresivních“ gest (která Kafka okoukal od divadla v jidiš) tuto souvislost podtrhuje. Na rozdíl od tehdejší literární avantgardy – autorů jako byli Benn, Lasker-Schülerová nebo Ehrenstein – se však Kafka zaměřoval na klasické vzory jako na Goetheho a Kleista, jazykové přepjatosti se děsil a důsledně se vyhýbal novotvarům.

Proměna

Proměna je, společně s Procesem, Kafkovo nejznámější dílo. Především je to zřejmě neobvyklý děj, osud člověka v děsivé zvířecí podobě, který se vryl do kolektivního vědomí.

Proměna se začala rodit uprostřed listopadu 1912 a patří tedy k téže plodné etapě jako Ortel a Nezvěstný (Amerika). K napsání potřeboval Kafka ani ne tři týdny. Ty přerušila jen dvoudenní služební cesta – přerušení, které podle něj v textu zanechalo viditelné stopy.

O vydání Proměny se Kafka nesnažil s touž intenzitou jako v případě Ortelu. Přesto byl velmi potěšen, když ji díky zprostředkování Roberta Musila přijal ke zveřejnění magazín Neue Runschau. A patřičně zklamán, když se později vyžadovala značná redukce délky. Takový zásah musel Kafka samozřejmě odmítnout. Proměna proto vyšla teprve v říjnu 1915 v časopise Die weissen Blätter/ Bílé listy, krátce poté také jako kniha v nakladatelství Kurta Wolffa.

Hned první čtenáře Proměny napadlo, že text se nedá přiřadit ani k „fantastické“ literatuře ani k realismu. A zatímco expresionisté rádi používali trik fyzického obrácení vnitřního stavu duše navenek, křiklavá expresionistická intonace je zde zrovna tak málo slyšitelná jako v Ortelu. Právě kontrast důrazně věcného jazyka, nepřetržitého rozvíjení děje a hrůznosti samotné proměny je zásadní částí kalkulovaného estetického půvabu.

Jako nové a moderní působilo v neposlední řadě důsledné ohraničení perspektivy na pohled hrdiny a zdánlivé zmizení vševědoucího vypravěče. Tento formální princip byl pro Kafku zřejmě velmi důležitý. Dovedl jej k dokonalosti v románech Proces a Zámek. V Proměně mu vadila především závěrečná část, v níž – po smrti Řehoře Samsy – musel proti své vůli opustit tzv. výsadní pohled (Kafkou vymyšlený a používaný styl, kdy je text vyprávěný v er-formě, ale pouze z pohledu protagonisty).

Množství autobiografických souvislostí v Proměně bylo již do detailu prozkoumáno. Motiv myslícího a mluvícího zvířete Kafka v pozdějším díle ještě často obměňoval (např. v prózách Zpráva pro jistou Akademii, Šakali a Arabové, Výzkumy jednoho psa, Doupě a Zpěvačka Josefína aneb Myší národ).

V kárném táboře

Tato próza vznikla v říjnu 1914 v úzké časové souvislosti s Procesem a snad ji můžeme tematicky vnímat jako jeho „odnož“. Stejně jako v Procesu tu jde o jistý druh stanného soudu, který se nezajímá o obhajobu obžalovaného a u nějž je vynesení rozsudku totožné s jeho vykonáním.

V popisu tělesné krutosti se zde Kafka rozhodně pouští o hodně dále než v románu. Představy násilí a trestů, které se ho zmocňovaly, se zřejmě pojily s obrazy zmrzačených těl, která důvěrně znal ze své práce v úrazové pojišťovně. Bezpochyby měly na Kafku v Praze vliv i první zprávy očitých svědků vysoce automatizované války, v níž vše – jak se zdálo – záviselo na „materiálu“. Dokonce i vojáci se stali „lidským materiálem“ (přestože Kafkův počítačově řízený exekuční stroj časově o dost předbíhal možnosti tehdejší doby).

Kafka sám tuto souvislost vnímal a důrazně obhajoval. Když jeho nakladatel Kurt Wolff přiznal, že na něj ta próza dělá „trapný“ dojem, odpověděl Kafka, že „nejen ta próza je trapná, velmi trapná je i doba, ta naše i ta má; přičemž mé osobní období je dokonce ještě trapnější než doba všeobecná“.

Šokující účinek textu Kafka však zřejmě podcenil. Když dostal na podzim 1916 pozvání na čtení do Mnichova, okamžitě se rozhodl, že tam přednese V kárném táboře. A to i když mu bylo jasné, že tím možná vyprovokuje státní cenzuru. Uklidňoval se však pozoruhodným argumentem, že dílo je „ve své podstatě nevinné“. Z dnešního pohledu můžeme jen těžko oddělit tuto Kafkovu prózu od epochálního zločinu druhé světové války, kterou on sám již nezažil, avšak jeho rodina ano: lhostejné, „čisté“, automatizované zničení lidského života, souběžnost archaických právních pojmů a povýšené techniky, zkrat mezi ideologií a vraždou. I když povídka vznikla pod vlivem velmi soukromé trýzně, nemůžeme pochybovat o tom, že Kafka mohl přicházející zlo „prorocky“ předjímat jen protože v jeho nejbližším okolí již bylo rozpoznatelné a dalo se vytušit.

Texty: franzkafka.de (napsal Reiner Stach, pro kafka2024.de přeložila Kateřina Lepic)

Zpět