V době, kdy Kafka žil, byli Židé v Rakousku-Uhersku právně zcela rovnocennými obyvateli. Realita ve společnosti však vypadala jinak, zvláště z hlediska volby povolání a kariéry. Kdo se chtěl jako příslušník „mojžíšské víry“ ucházet o místo státního zaměstnance – ať už jako profesor nebo jako běžný pracovník u města – neměl téměř žádnou šanci, pokud nebyl ochoten konvertovat ke katolicismu. Jak se říkalo: nechat se pokřtít.

Zda v Kafkově rodině byla někdy o konvertování řeč, není doloženo. Mnohé však mluví pro to, že tuto cestu odmítali. Tím byly Kafkovy možnosti silně omezené. Mohl převzít obchod svého otce (o to nikdy nejevil zájem), mohl si zvolit studijní obor, který by jej uvedl do „volného hospodářství“ (proto nejprve zkoušel chemii) nebo obor, který umožňoval samostatnou činnost (např. jako lékař nebo právník).

Do zčásti státní Dělnické úrazové pojišťovny se Kafka nakonec dostal jako právník, protože měl štěstí a protekci. Měl tam jen jednoho židovského kolegu.

Není jasné, proč město Praha rodině Kafkově poskytla domovské právo teprve po dvaceti letech (1901). I to mohlo souviset s jejich statusem Židů.

Texty: franzkafka.de (napsal Reiner Stach, pro kafka2024.de přeložila Kateřina Lepic)

Zpět