Pohnutka/Důvod

V září 1919 došlo mezi Kafkou a jeho rodiči k prudké hádce. Ostře se postavili proti plánované svatbě s Julií Wohryzkovou, sekretářkou z Prahy, s níž se Kafka předchozí zimu seznámil v Želízách. Především otec Hermann se nechal strhnout k urážlivým projevům na synovu adresu. Nabídl mu, že jej osobně doprovodí do bordelu, aby nebyl odkázán na sňatek s „kteroukoliv“.

Tato událost Kafku hluboce zranila a přiměla ho k tomu, aby svůj odjakživa napjatý vztah k otci od základu přehodnotil. Dopis naznačuje, že při tom vážně myslel na „zúčtování“ – protiútok s cílem zachovat si sebeúctu. Především však šlo Kafkovi o obhajobu vlastního chování a o svobodnou analýzu vztahu a společné minulosti.

Ironií osudu existují důkazy, že Kafka zvolil „nesprávnou“ pohnutku. Ostré odmítnutí rodičů se totiž nezakládalo, jak se domníval, na nižším sociálním postavení nevěsty, nýbrž na jejím povolném životním stylu. Již před lety si Kafkovi rodiče vyžádali (proti synově vůli) informace o Felice Bauerové, a o rodině Wohryzkově se rovněž informovali. Zřejmě však nemohli synovi sdělit, co se dozvěděli. Kafka by jistě reagoval jinak, kdyby věděl, že rodiče mají nějaké odůvodnitelné, pochopitelné výhrady.

Vznik

Rukopis více než stostránkového dopisu vznikl v listopadu 1919 v Želízech, kde byl Kafka znovu na ozdravné kúře. V hotové verzi bylo jen málo korektur. Je tak velmi pravděpodobné, že jde o čistopis, který Kafka sestavil z předchozích (nedochovaných) podkladů. Napsal ho zhruba za dva týdny.

Jak Max Brod píše, měl Kafka v úmyslu předat dopis matce, která jej měla dál otci. Této prosbě však Julie Kafková nevyhověla.

Ještě v roce 1920 si Kafka stále pohrával s myšlenkou, že dopis pošle faktickému adresátovi. Postupně však narůstaly pochyby o tom, že by se s otcem mohl někdy na základě takového dokumentu dorozumět, natož aby se s ním smířil. Čím víc se Kafka od původní pohnutky k napsání dopisu vzdaloval, tím víc jej začínal chápat jako autobiografický text, který svůj reálný protějšek vůbec nepotřebuje.

Dokazují to dvě věci. Za prvé jej dal Kafka přepsat na psacím stroji, a tím do něj dal nahlédnout přinejmenším jedné osobě mimo rodinu – písařce. To dělal výhradně s texty, které byly určeny ke zveřejnění. Za druhé se Kafka v létě 1920 rozhodl dát dopis ke čtení a do úschovy k Mileně Jesenské a dokonce začal mezi řádky psát pro Milenu obyčejnou tužkou vysvětlivky, čímž samozřejmě jednotlivé listy jako dopis znehodnotil. Proč Milena Jesenská nakonec spisek nedostala, není jasné.

Forma a obsah

Když se Max Brod na počátku padesátých let rozhodl dát Dopis otci do sebraných spisů Franze Kafky, ocitl se před otázkou, zda text považovat doslova za dopis – pak by jej musel zařadit chronologicky do Kafkovy korespondence – nebo jestli jde spíš o dílo. Jelikož tento dopis zaujímá jedinečné místo nejen mezi Kafovými texty, nýbrž také v kontextu se světovou autobiografickou literaturou, bylo Brodovo rozhodnutí pro samostatnou publikaci dozajista opodstatněné.

Rozhodně se tím nabízí otázka, do jaké míry je třeba Kafkovo líčení otcovské tyranie a vlastního duševního vývoje brát doslova a do jaké míry je literárně dotvářeno nebo zcela fiktivní. Tato otázka je dodnes sporná, a jelikož toho o Kafkově dětství víme jen málo, odpověď nenalezneme. Jsou zde však silné argumenty, že dopis je pravdivý.

V první řadě by bylo předčasné usuzovat na základě literární formy, úrovně jazyka a stylistické dokonalosti, že je dopis fikcí. Kafka ve svých dopisech vydatně využíval literárních a rétorických prostředků, aniž by upřednostňoval literární fantazii před skutečností.

Proto je nesprávná představa, že Kafka určité události z minulosti ve svém zájmu dokreslil nebo si je dokonce vymyslel. Otec jako adresát a očitý svědek by to jistě mohl snadno vyvrátit. Smíme naopak předpokládat, že právě u jistých případů otcovského jednání byl Kafka obzvláště přesný – aby nebyl odhalen, když došlo na fakta. Ve prospěch hodnověrnosti dopisu hovoří i pečlivost, s jakou Kafka rozlišuje autoritativní a velmi rozporuplné chováním otce a duševní dojem, který tento způsob chování zanechal.

Zcela jinou otázkou však zůstává, zda byly příklady, které Kafka uváděl, reprezentativní, a zda k interakci mezi vlastní slabostí a psychickou převahou otce skutečně došlo tak, jak ji popisuje. Kafka měl přesně definovaný obraz sebe sama, formovaný pojmy jako „neschopnost se rozhodovat“, „neschopnost k životu“, „tendence k byrokracii“ a měl sklony podceňovat nebo vůbec vytěsňovat vše, co se tomuto obrazu vzpíralo (především svůj profesní úspěch a literární schopnosti). Proto je pravděpodobné, že také v Dopisu otci zkresluje vlastní porážku, a příliš přesvědčivě prezentuje „logiku zkázy“. Poukazují na to i jiná vyjádření v Dopisu, v nichž za podstatu neštěstí neoznačuje otce, nýbrž svou osamělost v dětství. Naprosto srozumitelnou a věrohodnou se však jeví Kafkova snaha nechat otázku osobní viny za sebou a střetnutí tak rozdílných charakterů spíš chápat jako osud.

Dopis otci především líčí intenzitu nitra duše: jedna z nejpřesnějších a nejnaléhavějších analýz patriarchálních poměrů a jejich duševní devastace. Závěry o sociální realitě a skutečné atmosféře můžeme vyvozovat jen opatrně. Představa, že rodinný život Kafků byl plný latentního násilí a temného mlčení, vůbec není na místě. I s touto výhradou však zůstává Kafkův Dopis nejdůležitějším autobiografickým svědectvím, které od něj máme.

Texty: franzkafka.de (napsal Reiner Stach, pro kafka2024.de přeložila Kateřina Lepic)

Zpět