Předevčírem zemřel v sanatoři Kierlingu u Klosterneuburgu u Vídně dr. Franz Kafka, německý spisovatel, který žil v Praze. Znalo ho zde málo lidí, protože byl samotářem, takovým vědoucím, životem poděšeným člověkem; byl léta už nemocen plicní chorobou, a třebaže ji léčil, přece ji zase vědomě živil a myšlenkově podporoval. „Když duše a srdce už břímě neunesou, převezmou polovinu plíce na sebe, aby tíha byla alespoň poněkud stejnoměrně rozdělena,“ napsal jednou v dopise, a taková byla i jeho nemoc. Dodávala mu jemnosti až zázračné a intelektuální vytříbenosti až hrůzně nekompromisní; naopak, on, člověk, vtěsnával všecek svůj intelektuální strach před životem na bedra své nemoci.
Byl plachý, úzkostlivý, mírný a dobrý, ale knihy psal kruté a bolestné. Svět viděl plný neviditelných démonů, kteří ničí a rvou člověka nechráněného. Byl příliš jasnovidný, příliš moudrý, aby dovedl žít, příliš slabý, aby bojoval slabostí ušlechtilých, krásných lidí, kteří nedovedou podstoupiti boj se strachem před nedorozuměními, nelaskavostmi, intelektuální lží, vědouce předem, že jsou bezmocní, a podléhajíce tak, že zahanbují vítěze. Znal lidi jako je dovedou znát jen lidé veliké nervové citlivosti, kteří jsou samotní a vidí až prorocky člověka z jediného zákmitu tváře. Znal svět neobyčejně a hluboce, sám byl neobyčejným a hlubokým světem. Psal knihy nejvýznačnější mladé německé literatury; je v nich boj dnešní světové generace, třebaže bez tendenčních slov. Jsou pravdivé, nahé a bolestné, tak, že i tam, kde jsou vyjádřeny symbolicky, jsou až naturalistické. Jsou plny suchého posměchu a citlivého zírání člověka, který uviděl svět tak jasně, že toho neunesl a musil umřít, nechtěje ustupovati a zachraňovati se jako druzí, do jakýchkoli, třeba sebeušlechtilejších, intelektuálních, podvědomých omylů.
Dr. Franz Kafka napsal fragment Topič (vyšlý česky v Neumannově „Červnu“), první kapitolu krásného románu, dosud ještě neuveřejněného. Urteil, rozpor dvou generací, Die Verwandlung, nejsilnější knihu moderní německé literatury, Die Strafkolonie a črty Betrachtung a Landarzt. Poslední román Vor dem Gericht (Před soudem) leží v rukopisu připraven k tisku už léta. Je z takových knih, které, dočteny, zanechávají dojem tak úplně obsaženého světa, že by nebylo už třeba ani slova dodati. Všechny jeho knihy líčí hrůzy tajemných nedorozumění, nezaviněných vin mezi lidmi. Byl člověkem i umělcem tak úzkostlivého svědomí, že doslechl i tam, kde druzí, hluší, cítili se bezpečni.
Národní listy, 6. 6. 1924
Bezprostředně po smrti Franze Kafky, 3. června 1924, byla novinářka a překladatelka Milena Jesenská požádána, aby napsala nekrolog pro pražský deník Národní Listy – zřejmě se o jejím zvláštním vztahu ke Kafkovi vědělo. Její text vyšel 6. června jako Zpráva dne.
Německy mluvící veřejnost se s tímto nekrologem seznámila až v roce 1962, kdy vídeňský časopis Forum uveřejnil jeho překlad.
Jelikož Milena Jesenská měla na napsání nekrologu jen několik hodin a zpráva o smrti ji k tomu velmi zasáhla, vloudilo se jí několik drobných nepřesností. Románem „Před soudem“ měla na mysli Proces, přičemž zřejmě myslela na podobenství Před zákonem, které je autonomní součástí románu. Toto podobenství znala – vyšlo již v českém překladu – ale rukopis Procesu, který ležel léta na stole Maxe Broda, pravděpodobně neznala.
Jesenská také musela zpaměti citovat Kafkův dopis o psychologických příčinách jeho plicní choroby. Kafka jí ho ve skutečnosti napsal o čtyři roky dříve: … mám na mysli jen vysvětlení, které jsem tehdy pro nemoc v mém případě vymyslel a které se hodí na mnoho případů. Šlo o to, že mozek už nemohl snášet starosti a bolest, které se na něj navalily. Řekl: „Vzdávám to, ale pokud je tu ještě někdo, komu záleží na zachování celku, tak ať ze mě sejme část mého břemene a ono to ještě chvíli půjde.“ Pak se ozvaly plíce, stejně neměly co ztratit. Ta vyjednávání mezi mozkem a plícemi, která probíhala bez mého vědomí, musela být strašná.
Zdroje:
›Milenas Nachruf auf Franz Kafka‹ ; Forum, Wien, Januar 1962.
Brief an Milena Jesenská, ca. 5. Mai 1920; Franz Kafka, Briefe 1918–1920, vydal Hans-Gerd Koch, Frankfurt am Main (S. Fischer) 2013, S. 131.
Texty: franzkafka.de (napsal Reiner Stach, pro kafka2024.de přeložila Kateřina Lepic)
